His Eminence /CZ/

Vingt-huit

Třicetiletá válka byl evropský konflikt, vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím.  

Jeho Eminence  zastával názor, že jeho dáma nebude mávat kordem jako nějaký mušketýr a Elaine s ním dozajista souhlasila. Nechtěla šermovat jako mušketýři; chtěla šermovat lépe než mušketýři. To svému milenci ovšem říct nemohla, ani teď, když ležela opřená o jeho rameno a přemýšlela nad tím, co se jí dnes stalo.

Kardinál doopravdy nechal viníky exemplárně potrestat, padesáti ranami a měsícem vězení. Ona nebyla šťastná, že tomu tak je, nechtěla, aby ti lidé trpěli, ale kdesi vevnitř jim chtěla hlavou prohnat kulku. Začínala mít pocit, že se jí Richelieu dostal do hlavy a začíná přebírat kontrolu.

"Protestanti v La Rochelle neustále dělají nějaké problémy. Jestli si zavolají na pomoc angličany, budeme je muset zastavit silou." začal on a ona se nadzvedla. "Ty všechno řešíš silou?"

"Ne. Jen umím poznat, kdy není jiná možnost." sykl a ona se trošku zamračila. "Nemluv na mě tímhle tónem. Nejsem hloupá."

"Nejsi hloupá. Ale občas se tak chováš." natáhl se k ní, a políbil ji na ústa. To ji zarazilo a tak nějak zapomněla, co vlastně chtěla říct.

"Francie musí být silná. Nebo tak alespoň musí vypadat, Elaine. Myslel jsem, že jsi dost chytrá, že to víš." začal a kupodivu to neznělo ani zle. "A Francie není silná?"obrátila se na něj.

"Evropou zmítá válka. Jsou to krušné časy, nikdo neví jak dlouho ještě bude trvat, drahá. Může se táhnout třeba třicet let. Musím zajistit, že bude má země v bezpečí. Pracuji, abych ochránil takové jako jsi ty."

"Takové jako jsem já?" zvedla obočí provokativně a on sebou praštil zpátky na polštář. "Vím kam míříš a neřeknu ti to. Protože takové věci se sice zpívají v písních, ale neříkají se ve skutečnosti."

Elaine se nad něj naklonila a usmála se svým nejnevinnějším úsměvem. "Ale Armande..." pohnula hlavou na stranu a zamrkala jako mrkací panna.

"Ne." otočil se na bok od ní, ale ona ho přelezla a znova se mu podívala do tváře. "Řekni to."

"Tak dobře. Nikdo není jako ty." zamručel, ona mu vlepila pusu na tvář a schoulila se vedle něj. On ji ale neobejmul, posadil se a začal si oblékat kalhoty.

"Nechoď pryč. Vždyť jsi pro dnešek všechno zařídil. Můžeš tu přese přespat."

On se na ni jen otočil a zakroutil hlavou. "Nemůžu spát. Pracuji."

Ona pozvedla obočí a ihned začala ptát. "A nespíš, protože pracuješ, nebo pracuješ, protože nemůžeš spát?"

"Nemůžu spát."odpověděl a nechal ji v tom. Začal si zapínat knoflíky na kabátci a když skončil, začal se shánět po svém kříži.

"Kde je můj..." zarazil se a podíval se, kterak dívka točí řetězem s jeho ozdobou v ruce.

"Pojď si pro něj." mrkla a on protočil panenky. "Nemám na to čas."

"Tak jdi bez kříže." zasmála se, seskočila z postele a jenom v bílé košilce přeběhla pokoj k opačné zdi. "Já si ho nechám a..." nedořekla, protože si všimla jeho pohledu, kterým by ji prohodil oknem, kdyby to šlo.

"Dej mi ten kříž." prohlásil a udělal k ní tři kroky. "Tak si ho vezmi." odpověděla a elegantním pohybem si ho pověsila na krk. Ruce si založila za záda a usmála se.

Kardinál k ní rázně došel a uchopil kříž. Přitom se dotkl jejího odhaleného dekoltu a nenápadně, rychle, skoro neznatelně se usmál. Pak jí řetěz přetáhl přes hlavu, pověsil ho kolem svého krku, přitáhl si ji k sobě a políbil ji.

Pak se otočil a měl se k odchodu, dokonce došel až ke dveřím, než na něj Elaine houkla.

"A dnes..." otočil se na ni a dívka se usmála. "Dnes to bylo lepší." mrkla na něj spiklenecky a on se usmál. S tím samým mírně samolibým úsměvem se otočil a konečně opustil místnost.