His Eminence /CZ/

Quarante

Duše - původně znamená princip života, to co odlišuje živoucí bytosti od těch mrtvých. (Možný výklad čtenáře - to, co autorka postrádá)

I bez jakéhokoli dalšího zásahu by Elaine ten den nebyla v nejlepším rozložení. Dokonce chvíli přemýšlela, že se doopravdy sebere a odjede na venkov jak jí to Armand navrhoval, ale pak si to rozmyslela.

"Zdravím." ozvalo se a dívka se otočila. Zrovna procházela chodbou ze svého pokoje do kuchyně, když se to stalo. V rohu chodby, opřená o zábradlí, stála ta žena, kterou tenkrát viděla u Armanda v pracovně. Matně se snažila vzpomenout si na její jméno.

"Mylady de Winter?" zeptala se a žena přikývla. 

"Elaine LaBlanc. Dlouho jsme se neviděly."

"Co tu děláte?" udělala Elaine krok dozadu. Nelíbilo se jí to. 

"Přišla jsem vás pozdravit. Konec konců, podařilo se vám něco, co mi ne."

Elaine pozvedla obočí a pořád si držela odstup. Něco tady smrdělo. "A co se mi povedlo?"

"Obmotala jste si ho kolem prstu."

"Jeho Eminenci? Neřekla bych."

"Ale ano. Víte, i přes to, co bylo mezi mnou a kardinálem, mě nikdy nenabídl abych se stala jeho milenkou."

V Elaine to hrklo, jako by jí něco dosedlo na hruď. Věděla, že Armand měl i jiné ženy, ale tahle byla něco jiného. Tahle s ním byla v kontaktu. Tahle vypadala nebezpečně, atraktivně, zle.

"No vidíte." Odpověděla a chtěla pokračovat v cestě, ale Mylady ji zastavila.

"Myslím si, že my dvě toho máme více společného. Obdivuji vás, Elaine."

Kdyby pokračovala, kdyby se neotočila a nepokračovala v hovoru, možná by to neskončilo takovou katastrofou.

"Obdivuji vás. Vždyť omotat si kolem prstu nejmocnějšího muže Francie, předstírat lásku..."

"Já ale..." chtěla něco říct Elaine, ale žena ji nenechala ani se nadechnout.

"Musím se přiznat, asi dva týdny zpátky jsem to zkusila znova, ale kromě fyzického aktu z toho nic nebylo. Musíte být vážně dobrá. Jak to děláte?"

Elaine se zatmělo před očima a musela se chytit zábradlí aby neupadla. To nebylo možné. Ne. Musela jí lhát. Vždyť její Armand...

Její Armand. Až teď, když koukala na Mylady de Winter jí začalo docházet jak naivní byla. Vždyť to byl Armand Jean du Plessis de Richelieu, kardinál Richelieu, nikdy  nebyl její a nikdy nebude její. Patřil jenom Francii a ona, ona tu byla navíc. Ano, mohla jí lhát, ale kdesi v hloubi duše ji její slova zabily. 

"Lžete." prohlásila Elaine a Mylady se zasmála. 

"Chápu vás. Ale on teď má na boku takovou jizvu..."

Elaine ji pohlédla do očí výrazem, který nebylo možno popsat. Vyrazila proti ní, chytila Mylady za dlouhé vlasy a stáhla je dozadu tak, že jí málem přelomila krk.

"Lhářko!"křikla na ni a žena se ihned otočila a proti dívce získala převahu. Přitiskla ji ke zdi.

"Nesahej na mě, holčičko.  Já nejsem jenom tak někdo." zasyčela a pak se pousmála.

"Jenom jsem chtěla být přátelská."

Elaine se uvolnila a na tváři se jí objevil nic neříkající výraz.

"Opusťte můj dům." prohlásila, ale Mylady nijak nereagovala.

"Říkám, vypadněte!" zakřičela, otočila se, rázně vešla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře.

Mylady tam chvíli stála a potom se pomalu, vítězoslavně vydala po schodech dolů. Neexistuje nic křehčího než duše člověka. A ona moc dobře věděla, že aby se člověka zbavila, musí zlomit jeho duši. A to, to se jí právě povedlo.

A/N: Já vím, že mě nenávidíte.  Ale když mě zabijete nyní, nedozvíte se, jak to dopadne.