His Eminence /CZ/

Vingt-sept

Kord je bodná i sečná zbraň, která se vyvinula z pozdních typů mečů.  

Elaine seděla na židli u zadní stěny místnosti a trošičku se klepala. Ne moc, nechtěla, aby si toho ten gardista všiml i když jemu to bylo nejspíš úplně jedno. Ruce měla složené ve klíně a mnula si je, aby se měla čím rozptýlit. Situace před domem se již uklidnila jak poznala podle rozhovoru jejích dvou ochránců, ale i tak ji pořád drželi tady. Byla poměrně spokojená, jenom nevěděla, na co oni čekají. 

Tušila, že způsobí rozruch, ale že to bude až takové, to netušila. Ti lidi ji nenáviděli. Nenáviděli, házeli po ní kameny. Tohle nevypadalo, že by se to mělo zlepšit. A tak se v tom tmavém koutě, pár minut potom co se strachy nemohla ani pohnout, v její hlavince zrodil nápad hodný ženy, stojící za nejmocnějšímu mužem Francie.

Než ho ovšem stihla rozvést dál a domyslet si detaily, vtrhl do místnosti jiný gardista, který jen rychle kývl na svého kolegu a zase zabouchl dveře. Ten položil tu láhev, kterou celou dobu svíral v ruce a notně si z ní připíjel, zbrkle si začal upravovat helmu a zastrkovat košili. Dívka vůbec nechápala, co se děje, ani proč si ten gardista stoupl ode dveří, jakoby snad čekal, že někdo přijde. Ledaže...

Armand vtrhl do místnosti tak rychle, že to skoro ani nebylo možné. Ona vyskočila na nohy a usmála se. On se zamračil na gardistu a trhnutím hlavy ho poslal pryč. Až ve chvíli, kdy se za mužem zavřely dveře, změnil se výraz jeho tváře z neutrální na mírně ustaranou. Jí netrvalo ani pár vteřin, než překonala tu vzdálenost mezi nimi a vrhla se mu kolem krku. On tam chvíli jen tak stál, protože na takové projevy náklonnosti nebyl zvyklý, ale po chvíli jí položil ruce na záda a přitiskl ji blíž k sobě.

"Jsi v pořádku?" optal se po chvíli, položil jí ruku na hlavu a pohladil ji po vlasech.

"Asi... Asi ano. Nic se mi nestalo." zašeptala a zabořila svou hlavu do jeho ramene.

"Nemusíš se bát. Nedovolím, aby ti někdo ublížil." promluvil přitiskl ji ještě víc.

"Ale oni po mně házeli kameny, Armande. Málem mi ublížili." pronesla a trochu se od něj odtáhla, aby mu viděla do tváře. "Dej mi zbraň."  pronesla a on se zamračil.

"Zbraň? Nesmysl. Zvýším ti ochranu." řekl a ona se zamračila.

"Drahý, nejsem dítě. Musím se sama bránit." odpověděla mu a on se snad i usmál.

"Jsi žena. Ženy jsou moc křehké, než aby bojovaly. Proto jsou tady muži."

To bylo asi poprvé, co sexistická poznámka Jeho Eminence nebyla zlá, ale laskavá. Ji to zahřálo u srdce a chvíli tam jen stála a koukala na něj.

"Jenomže muži tu nemůžou být vždycky." zatřepala hlavou a on ji pustil, aby mohl, poněkud teatrálně, udělat dva kroky stranou a pak se na ni opět otočit.

"Elaine. Tohle se již nebude opakovat. Exemplárně potrestám ty, kteří to udělali a oni se budou tak bát o svou hlavu, že to nikdy neudělají znova." pronesl a ona naklonila hlavu na stranu.

"Nebojíš se, že by se lidé mohli vzbouřit a na špalek by pak mohla jít tvoje hlava?"

"Ve Francii? Prosím tě. To se nikdy nestane." Pak se usmál a znova ji objal. "Nemusíš se bát. Postarám se, abys byla v bezpečí."

"Ale Armande..." začala ona, ale on jen zvedl ruku s ukazováčkem.

"Žádné ale. Zajistím to. Moje dáma nebude máchat s kordem, jako nějaký zatracený mušketýr."