His Eminence /CZ/

Onzième

Bastille - Pařížská pevnost postavená na obranu proti angličanům během stoleté války, později užívána jako vězení.

Kardinálův obličej v tu chvíli nabral až nezdravě bílý odstín. Člověk by řekl, že už to víc není možné, ale zbledl jako stěna a rysy ve tváři mu ztuhly. Pohledem bez výrazu, poněkud zaraženě a překvapeně koukal na dívku před sebou a pokoušel se pochopit co se to děje.

"Prosím?" naklonil hlavu na stranu a nadzvedl jedno obočí. Elaine se usmála ještě více a zopakovala svou odpověď.

"Řekla jsem, ne."

"Ne?" vrátil Richelieu hlavu zpět do své původní pozice a přešlápl na místě. Takovou odpověď nečekal a toho čekal spoustu.

"Přesně tak." udělala krok dozadu, snad aby se ujistila, že má volnou únikovou cestu. I tak si ale nynější situaci užívala jak jen to bylo možné. Byl překvapený. Vyděšený.

Ona přehrála kardinála Richelieu v jeho vlastní hře.

"Vážně jste právě odmítla..."

"Ano. Je vám to snad nejasné? Mám vám to."

"Ticho." sykl a udělal dva kroky k ní. "Vy jste mě odmítla?"

"Byl to návrh, ne? Mám plné právo vaši ctěnou nabídku odmítnout. Konec konců, jsem svobodná žena a mohu se rozhodovat tak jak sama chci." pronesla, ale měla pocit, že kdyby pohledy zabíjely, byla by už mrtvá, nebo alespoň vážně zraněná. Stála tam a koukala na něj, sama úplně nechápala to co se děje.

Věděla ale jasně proč to dělá. Kardinál ji přitahoval a ona sama by jeho nabídku přijala, ovšem to jak k tomu přistupoval, to co dělal a jak se k ní choval jí bránilo souhlasit. Chtěl její tělo, ne ji samotnou.

Takže její odpověď byla něčím, co by mohlo pomoci jeho vnímání její osoby jako lidské bytosti, ne jenom kusu masa. Nebo by jí to také mohlo zajistit jednosměrnou cestu do pekel. Jenomže to, co cítila bylo něco za co stálo riskovat. Byla závislá na jeho přítomnosti a nenáviděla ho zároveň. 

"Jsou návrhy, které se neodmítají." sykl znova a pokusil se trochu uvolnit tu křeč, která se mu držela v obličeji, ale moc mu to nešlo.

"Každý návrh může být odmítnut. Musel jste s tím počítat."

"Moje návrhy se ale neodmítají." nakrčil obočí a vypadalo to, že po ní co chvíli skočí a vykostí ji.

Jak se tak na něj koukala, napadlo ji, že by ho určitě přeprala, kdyby na to přišlo. Nemohl být nijak fyzicky zdatný, protože neměl čas trénovat. Ano, ubránila by se mu? Ale co pak? Kam by se schovala, kam by utekla? Nebyla by nikde v bezpečí.

"Nevím, co si myslíte, ale nemáte neomezenou moc. Možná ovládáte Francii, ale mě, mě nikdy ovládat nebudete." pronesla větu, kterou už si taky nějakou dobu plánovala a založila si ruce na hrudi.

Jeho Eminence jen zmateně koukal, nevěřil, že mu někdo něco takového řekl. Natož žena. Žena, kterou právě poctil takovým návrhem. Měla by mu padnout k nohám a prosit o milost.

"Nepatřím vám. Nejsem jen jedna z vašich hraček. A nikdy jí nebudu. A Armande." zdůraznila jeho křestní jméno a pozorovala jak zděšeně kouká a vře to v něm. "Chci abyste věděl, že mi nejde o to, jak vypadáte. Nejde o to, že jste kardinál a dokonce nejde ani o to, že bych se vám chtěla vysmívat."

"Mohl bych vás zabít." sykl a pevně semkl rty.

"Mohl. Ale to byste se pak nedozvěděl o co mi jde."

"Je mi jedno o co ti jde." Jeho přechod do tykání byl něčím, co působilo víc děsivě než on celý dohromady. "Jsi neskutečně hloupá a omezená, drzá a nevychovaná. Ženy jako ty ohrožují společnost."

"Ženy jako já ohrožují jenom muže jako jste vy." odpověděla a uvědomovala si, že balancuje na hraně a že jestli se jí něco nepovede, spadne rovnou do propasti. A z té se už jen tak nedostane.

"Není žádný takový muž jako jsem já." pronesl a důležitě přitom zvedl hlavu.

"Takových jako vy jsou spousty." ušklíbla se a hrdě trhla bradou. "A teď když mě omluvíte."

"Neomluvím. Takže nezměníte svůj názor?" znělo to spíš jako výhrůžka než jako otázka.

"Nezměním. Nebo spíš, mohla bych, ale takhle mě k tomu nedonutíte. Mohl byste mě pálit rozžhaveným železem a já..."

"Vy byste křičela." přerušil ji a ona se pousmála. "To je pravda, ale jistě chápete co jsem tím chtěla sdělit."

"Nechápu. Jste si vědoma toho, jaké následky může mít vaše počínání?" zašeptal a ona přikývla. "Myslíte tím vaše poškozené sebevědomí? Jistě. Každopádně já teď půjdu spát..."

"Dávám vám poslední možnost." přistoupil k ní a chytil ji za rameno. Ten dotyk ji překvapil, ale zachovala chladnou hlavu. Vysmekla se mu a otevřela dveře. "A já vám naposledy říkám, že ne."

Otočila se, otevřela dveře a doslova vyběhla ven.

Armand stál ve dveřích, s ublíženým pocitem a s něčím, co ještě nikdy necítil. Bylo to tak neskutečné, tak zlé, tak pošetilé, že když pozoroval jak mizí za rohem napadlo ho, že se jen tak nevzdá. Dostane ji na lopatky. On se totiž jen tak nepustí něčeho, co chce. A Elaine, chtě nechtě, byla čím dál tím zajímavější.