His Eminence /CZ/

Soxiante - deux

Tuberculosa, neboli souchotiny je onemocnění plic způsobené Mycobakterií tuberculosis.

Elaine věděla, že to každým dnem přijde. Cítila to, věděla, že její dítě přijde na svět brzy a měla z toho strach. Měla taky strach o Armanda, ale to už se stalo součástí jejího života.

Venku foukalo a sněžilo. Konečně, byl sklonek listopadu, vítr proháněl zbytky listí po ulicích a nikdo, kdo měl rozum, by nevyšel ven.

Čekala na Armanda.

Doufala, že se objeví co nejdříve, protože stejně, jako se blížil den jejího početí, se blížil i den, kdy ho měla vidět naposled. Ani jeden z nich to neřekl nahlas, ale oba to věděli. A tak si užívali toho, co měli, bez ohledu na zítřek.

Uviděla jeho kočár, jak zastavil před vchodem a jeden z gardistů mu musel pomoct ven. Bodlo ji u srdce. Už v sobě neměl tolik energie, jako když ho poznala. Milovala ho, ale měla pocit, že ho ztrácí.

Sesedla a pomalu došla až ke dveřím, které se otevřely a z nich vyšel Armand. Bledý, promrzlý, na hruď si tiskl několik lejster, které musel ještě téhož večera vyplnit.

"Armande?" oslovila ho a on se na ni usmála.

"Rád tě vi..." Nedořekl. Místo toho se rozkašlal, až se musel předklonit a chytit se jí za rameno, aby nespadl. Papíry mu vyklouzly z ruky a spadly na zem. Zakašlal se ještě víc, ruka mu sklouzla z jejího ramena a on padl na kolena na zem. Rukou si kryl ústa a nepřestával kašlat.

"Armande!" křikla Elaine a jak nejrychleji to bylo možné si klekla vedle něj. "Armande co se děje?!" položila mu ruku na rameno a měla takový strach, jaký ještě nikdy. Muž se svezl na bok a rukou, kterou si kryl ústa se nyní opřel o jeden z papírů, na kterém zůstala krvavá stopa. Ona si toho všimla.

"Proboha, Armande!" křikla a on znova zakašlal. Krev.

"Jsem v pořádku." zachraptěl a pokusil se vstát, ale neudržel se na loktech.

Jediné její štěstí bylo, že dveře byly pořád otevřené. A tak ji bylo slyšet.

"Doktora! Proboha, přiveďte někdo doktora!"

________

Plakala. Seděla v příjmacím salonku a plakala. Armand byl v její ložnici a byli u něj dva doktoři, ale to jí bylo jedno. Bylo to tady, ztrácela ho, přímo před očima, ztrácel se jí a ona nemohla dělat nic jiného než plakat. Čekala, až se objeví jeden z doktorů aby vyřkl rozsudek. Nenáviděla svět kolem sebe, nebylo to fér. Copak nemohla být šťastná?

Bylo jedno, co to je. Určitě ho z toho nedoatanou, věděla to. Chrlení krve bylo bezesporu posledním stádiem kterékoli nemoci, která to mohla být. Chtělo se jí zvracet, křičet, plakat a utíkat.

Do místnosti vešel lékař, podíval se na ženu před sebou a posadil se vedle ní.

"Slečno LaBlanc..." začal a vyhnul se jejím očím. "Jeho Eminence je ve velmi pokročilém stádiu souchotin."

Elaine se zastavilo srdce.

"Ne." vydechla a cítila, jak se jí po tváři hrnou další a další slzy.

"Je mi to líto."

"Tak vám je to líto?!" zakřičela a vyskočila na nohy, dítě, nedítě.

Pak se zarazila a uvědomila si, že je hysterická.

"Omlouvám se." zašeptala a podívala se na něj.

"Chci s ním mluvit."