His Eminence /CZ/

Quatrième

Mušketýr- Voják ozbrojený mušketou (Zbraň s doutnákovým zámkem, váha mezi čtyřmi až sedmi kilogramy), ve Francouzské armádě také oddíl speciálních vojáků zajišťujících ochranu královské rodiny.

Elaine kráčela ulicemi Paříže a svět okolo jakoby nevnímala. Spousta domů a povozů, koně a to všechno. Dívce se ale při tom pohledu zastesklo po otci a bodlo ji u srdce. Otec byl vždycky někým komu věřila, někým s kým si mohla popovídat o všem o čem chtěla. A teď tu nebyl. Procházela dál a dál a Paříž ji vtahovala svým zvráceným kouzlem. Tak špinavé a ohyzdné místo a přesto mělo jakési vnitřní kouzlo.

A když už byla u ohyzdných věcí s vnitřním kouzlem, napadlo ji, že kardinál bude taky jeden z těch případů. A když myslela ohyzdný, neměla tím na mysli jeho zevnějšek, to ani náhodou. Jeho vzezření bylo impozantní a svým způsobem i okouzlující, to ano, ale působil ta děsivě, že skoro jakoby nebyl člověk. Skoro jakoby neměl srdce.

Ale co už. Elaine se nechtěla nechat ovlivnit tím, co se o lidech říkalo, protože o ní se taky proslýchaly různé hlouposti. Jednou dokonce slyšela, že je čarodějka. A to jen kvůli tomu, že uměla číst. Taková banalita.

A právě proto nechtěla věřit, že Richelieu byl tou stvůrou, za kterou ho všichni považovali. Bylo by jednoduché ho obvinit z každého problému světa, ale i on byl konec konců jenom člověk. Nemělo smysl si myslet, že je od přírody zlý, slečna LaBlanc nikdy nebyla natolik naivní aby věřila v rozdělení světa na dobré a zlé, aby viděla černobíle. Ano, Jeho Eminence nejspíš nikdy nebyl tím typem co zachraňoval koťátka ze stromů, ale Elaine byla přesvědčená, že taky nebyl tím, kdo by je topil. Tedy, pokud by z toho neplynula nějaká strategická výhoda.

Ano, nebylo tak složité ho prokouknout. Z rozmýšlení ji vytrhl rachot způsobený čtyřmi muži, kteří právě proběhl naproti ní a málem ji srazili. Ten poslední se na ni otočil a zakřičel něco jako omluvu, ale nebyla si jistá.

Mušketýři, jak jinak. Poznala to podle klobouků a podle toho, jak se prodírali davem. O Mušketýrech toho slyšela spoustu, jak v dobrém tak ve špatném. Jak říkala, svět není černobílý.

Ale musela uznat, že na všechny čtyři se moc hezky dívalo.

Ke kardinálovu domu došla oklikou, protože přeci neměla důvod spěchat. Cestou se ještě podívala na trh a když vcházela vchodem pro služebnictvo, už se pomalu smrákalo. Vešla do kuchyně a vzala si něco na jídlo a pak se konečně přesunula do své komůrky.

Nebyla velká. Postel, židle, klekátko a kříž, a pak ještě truhla na její věci. Posadila se na postel a tiše se zahleděla do okénka. Byla poněkud udivená vším tím, co se jí dělo.

Pořád si přehrávala to, co dnes viděla. Kardinál Richelieu si získal speciální kolonku v její hlavě a nedával jí pokoj. Nevěděla, co ji tak zaujalo, ale nejspíš to byly ty jeho oči. Tak děsivé a fascinující. A vlastně celý jeho obličej i s knírkem a bradkou. S drobnými vráskami okolo očí a tím jak si hryzal horní ret když přemýšlel.

Elaine vykulila oči, když si uvědomila nad čím že to uvažuje. Je to kardinál, první ministr Francie, kněz a ona tu přemýšlela nad takovými věcmi. Jednu by si vrazila kdyby mohla. Takové rouhání. Neskutečně nebezpečné myšlenky. Kdyby věděl, že  ji to napadlo, nechal by ji setnout nebo otrávit.

Nebo by na to přistoupil, což by bylo horší.

Pravdou ale zůstává, že Jeho Eminence vypadal skvěle. Možná za to mohla černá kůže do které se většinu času oblékal a nebo to, jak se nesl, ale za všech okolností působil neskutečným dojmem. Nejspíš na tom mělo podíl i jeho postavení ale muselo to být v něm. Nerada to přiznávala, ale šarm, ten tedy měl. Stejně jako možnost ji připravit o život. A jí se vůbec nelíbilo, že vůbec zná její jméno, natož že s ním má pracovat v jedné místnosti. Ano, bála se ho. Ale ona vždycky ráda pokoušela osud. Raději dojít na okraj a spadnout, než zůstat na bezpečné stezce a nic nevidět.

Pak si vzpomněla na ty čtyři mušketýry co okolo probíhali a usmála se. Byli hezcí a to ona uměla ocenit. Napadlo ji, že by si mohla něco začít s některým z nich a když se převlékala do noční košile, na kardinála už si ani nevzpomněla. Klekla si a pomodlila se, nejdřív za otce a za matku pak poděkovala za prožitý den a pokusila se odprosit za ty hříšné myšlenky co ji napadaly.

A stejně, když si sundala křížek po babičce a položila se do postele, v hlavě jí rezonoval hlas toho muže a když zavřela oči, to co viděla byl právě Richelieu. Bránila se tomu a snažila se myslet na cokoli jiného, ale nakonec to vzdala a jen doufala, že ji to do rána přejde.