His Eminence /CZ/

Soxiante

Hřích je svobodné a vědomé porušení Božího zákona. (Katechismus)

"Elaine, jsi v pořádku?" ozvalo se ode dveří a dívka otevřela oči. Celý den strávila v posteli a teď, když přišel Armand se necítila o moc lépe. Podívala se na něj a měla chuť plakat, nevěděla proč.

"Asi. Neboj se, nic mi není."

"To vidím." pronesl, zakašlal a přešel k ní. Podíval se na ni. Byla bledá a vypadala unaveně.

"Vážně, Armande. Nic to není. Znám svoje tělo. Jednou už jsem skoro umřela. Vím jak to vypadá a tohle to není." usmála se posadila se.

"A co ti tedy je?" posadil se k ní a ona pokrčila rameny.

"Co by. Není mi dobře. Občas už se..." zarazila se uprostřed věty a podívala se na něj. Na jeho obličej, tak krásný a dokonalý, do jeho očí. Nechtěla mu lhát, ale lhala by mu, kdyby mu jen neřekla, co si myslí?

"Armande..." začala a podívala se na něj.

"Elaine, co se děje?"

"Armand, já... Já nevím co mi je, ale mám takové..."

"Nezdržuj to a řekni mi to." zvedl trochu hlas a ona nakrčila obočí.

"Nech toho. Snažím se. Nemáš nejmenší tušení jak moc se to bojím jen vyslovit." sklopila pohled a pokračovala. "Víš, já si myslím, že bych mohla být..." Větu nedořekla a podívala se na něj.

"Zase?" zeptal se, ale v jeho hlase nebyla ani stopa po výčitkách nebo zlosti.

"Nejsem si jistá."

"Samozřejmě." přitakal a prohrábl si bradku. "Samozřejmě, že si nejsi jistá, nemůžeš si být jistá. Pojďme ale s tím pracovat jako s faktem. Co budeme dělat?" položil jí ruku na rameno a ona se na něj podívala, bledá a krásná.

"Nevím. Chtěla bych... Chtěla bych si ho nechat." zašeptala a odvrátila se od něj, aby se mu nemusela dívat do obličeje.

Kardinál Richelieu se na ni chvíli díval a pak zakašlal. Zakašlal tak, že ho z toho zabolelo na hrudi. Těžko říct co se mu honilo hlavou, protože tam chvíli jen tak seděl a v ruce držel kříž, který se mu houpal na krku.

"Ani nevíš, jestli si těhotná a už se mě snažíš přesvědčit, že ti nemám bránit si to dítě nechat? Elaine, copak sis nevšimla, jak mě Bůh potrestal, když jsem se ti v tom snažil zabránit posledně?"

"Tebe? Ten kdo kvůli tomu málem umřel jsem byla já!"

"Právě. Elaine, nebude to bezpečné a ani jednoduché, ale když to tak budeš chtít..." Ani nevěřil, že něco takového říká. Tohle bylo asi to nejnebezpečnější rozhodnutí, které kdy udělal v osobním životě. Ale cosi mu říkalo, že kdyby udělal jinak, litoval by toho do konce života. Cosi v něm křičelo, že je to jeho jediná možnost, jak zde zůstat navždy. Ne jako politik, ale jako člověk. Cítil úzkost, když se díval jak se na něj dívka nevěřícně kouká a na tváři se jí postupně objevuje úsměv, cítil ji a nevěděl proč.

Koukal se na ni, na dívku, která měla tvář panny Marie, na dívku, která pod srdcem nosila jeho dítě, koukal se na ni a uvědomoval si, proč cítí úzkost. Rozbila celý jeho svět, všechny hodnoty, které kdy uznával, dostala se mu do duše i do hlavy, povedlo se jí přesně to, čemu se Armand celý život vyhýbal. Nebyla vypočítavá a on věděl, že to nebyl její cíl, ale bylo tomu tak.

Richelieu hřešil celý svůj život.¨

A Elaine byla jeho největším, nejkrásnějším, nejnebezpečnějším a nejmilovanějším hříchem.