His Eminence /CZ/

Cinquente - sept

Zima je jedno ze čtyř ročních období, je to období s nejnižšími teplotami a nejkratší dobou denního světla.  

"Armande, to prostě nesmíš! Podívej se na sebe! Podívej se jak je venku!" otočila se Elaine s ustaraným pohledem a chytila ho za rameno. "Vždyť taková zima nebyla! Nemůžeš jet na druhou stranu Francie!"

"Elaine, nehysterči. Co by se mi mohlo stát?" chytil ji za ruku a sundal ji z jeho ramene. Ale místo toho, aby ji přesvědčil, zakašlal a odvrátil se od ní.

"Armande! To ti nedovolím!" křikla vytrhla se mu.

"Obávám se, milá zlatá, že nemáš jak mi to nedovolit." zamračil se a máchl pláštěm, který si zatím ještě nesundal, snad aby dodal svým slovům váhu.

"Prosím!"

"Ne! Má žena je Francie, Elaine, nezapomeň na to." podíval se na ni přísně a ona udělala krok dozadu a podívala se na něj tak, jak jen mohla zrazená a zklamaná žena.

"Armande?" podívala se na něj a on se otočil.

"A ty jsi má milenka, Elaine. Má milenka. A ta vždy musí ustoupit manželce."

Stála tam a koukala na něj, mlčky a nevěřila vlastním očím a uším.

"Víš ty co Armande? Tak si jeď. Jeď si třeba do horoucích pekel. Klidně si chyť zápal plic a umři, já jsem tě varovala."

Křikla na něj, otočila se a vyšla ven z ložnice, ze své ložnice. Tohle neměla zapotřebí.

_________

"Co si o sobě myslí? Jsem tady jen pro něj celou dobu a on..." pronesla a posadila se na postel. Nechtěla aby odjel, bála se o něj, ale stejně měla pocit, že neudělala dost. Měla pocit, že ho měla zastavit, ale věděla, že, jak sám řekl, nijak nemohla.

"Ah, Armande. Proč mi to děláš?"

Odpovědí jí bylo jen ticho a hučení větru za okny. Paříž byla zabalená do sněhu, najednou tak čistá a nevinná jako Elaine když sem poprvé přijela. Podívala se ven a napadlo ji, že tahle zima by skutečně mohla být osudná, protože věděla, že Armandovo zdraví není takové, jaké bývalo. Milovala ho. 

Ale byl to už sklonek zimy. Třeba se oteplí, vždyť již byl únor. Nemohlo takhle sněžit navždy. Určitě bude v pořádku, napadlo ji. Je to koneckonců silný muž, takový, jakého Francie ještě neměla. Trochu se litovala, litovala se, že ho nikdy nemůže úplně mít, že nikdy nebude jen její. Že nikdy nebude jeho žena. Že spolu nemůžou vychovávat děti.

Armand měl svou hlavu, ale měla pocit, že poslední dobu je to s ním horší a horší. Nespal skoro vůbec, ještě méně než kdy předtím, pracoval urputněji a ona měla pocit, že to nemůže dopadnout dobře.

Postavila se a zadívala se ven na padající sníh a po tváři jí stekla slza.

"Vrať se." zašeptala a na Norte - Damu odbila půlnoc. "Vrať se, Armande. Prosím." šeptala a její dech nechával páru na skle, která se téměř ihned měnila v ledové květy. A Armand tam někde venku byl.