His Eminence /CZ/

Quarante et un

Hysterie je neurotická porucha, kterou charakterizuje citová labilita a sebestřednost se sklonem k teatrálnímu chování a afektům.  

"Hulvát!"

Ozvalo se z Elaininy ložnice a hned na to bylo slyšet ránu. To totiž dívka shodila na zem křesílko u krbu, udělala tak rázným pohybem obou rukou.

"Sprosťák!"

Zakřičela a kopla do uskládané hromádky dřeva u krbu, takže se polínka rozkutálely po blízkém okolí. Dívka měla pocit, že si přitom asi strhla nehet.

"Děvkař! 

Pokračovala a strhla závěs z tyče u okna.

"Nenávidím tě Armande, slyšíš!? Nenávidím!" zakřičela a z očí jí vytryskly slzy. Zhroutila se na zem a rozplakala se. Hlasitě, nekontrolovaně, zoufale. Cítila se hrozně. Cítila se podvedená a využitá, měla pocit, že nemá žádnou hodnotu, vždyť se mu odevzdala. Odevzdala se mu celá a on ji sprostě podvedl.

"Nesnáším tě." zašeptala, zatímco se otevřely dveře k ní do ložnice a dovnitř vešla služebná s gardistou, nejspíš aby si uvěřily, jestli je všechno v pořádku.

"Madam, děje se něco?" optala se ta služebná a Elaine zvedla uplakaný obličej.

"Ano." odpověděla prostě a vyškrábala se na nohy.

"Madam... Jste v pořádku?" ptala se dál a dívka udělala pár kývavých kroků ke stolu.

"Ne!" zakřičela a smetla papíry, knihy i kalamáře z desky.

Oba dva příchozí na ni jen mlčky koukali a přemýšleli, jestli je to záchvat hysterie, nebo něčeho jiného.

Elaine se pokusila o uplakaný úsměv, ale moc jí to nešlo.

"Já... Omlouvám se. Byla byste tak laskavá a sbalila mi věci. A vy, kdybyste zaběhl dolů a zajistil mi kočár?" prohlásila jakoby ve snách a koukala se kamsi za ně, jakoby myšlenkami vůbec nebyla přítomná.

"A kam, Madame? Kam pojedete?" zeptal se gardista a ona zamrkala a stejným tónem odpověděla.

"Na venkov. Ale nejdříve do Louveru. A prosím, nemusíte dávat Jeho Eminenci vědět. Udělám to sama."

____

Elaine naházela všechno do truhel neskutečně energicky, takže jí přitom služebná vůbec nemusela pomáhat. Nadávala přitom tak, že v několika minutách přestala být Pařížskou dámou a byla opět jen Elaine La Blanc, venkovanka co si nebojí říct svoje.

Jak jen mu mohla věřit. Vždyť on si s ní hrál, od samotného počátku. 

Nenáviděla ho za to co jí udělal.

Nenáviděla se za to, že mu na to skočila.

Oblékla si své nejlepší šaty, nechala se učesat tak jak to nejlépe šlo a na krk si pověsila rubínový přívěšek od Armanda. Všechno to měla naplánované, všechno to bylo tak jak si plánovala. Nenáviděla ho a milovala ho.

Nastoupila do kočáru a posadila se.

Lidé ji viděli, lidé si na ni ukazovali, ale jí už to bylo jedno. Teď vypadala tak, jak měla. 

Vypadala jako Kardinálova milenka.

Ale tou už nebyla.

______

Vystoupila z kočáru a kráčela si to rovnou k Louveru. Hlavu vztyčenou, tvář kamennou, bez jakéhokoli výrazu. Stráže ji pustily.

Bylo jí jedno, že si na ni služebné ukazují a že jí všichni ustupují z cesty. Došla až ke dveřím a rozrazila je, rozrazila je tak, jak by to udělal on.

Vypadala hrozivě, kráčela k němu, dokonale nalíčená, dokonale učesaná, dokonalá.

"Elaine?" zvedl on obočí, ale ona nepromluvila. Došla až ke stolu a pohybem ruky si strhla přívěšek z krku. Hlasitě a teatrálně ho položila na stůl.

"Bastarde zatracený, tohle si můžeš i s celou tou svou komedií strčit za klobouk."

Pak se naklonila a plivla na něj. Ano, plivla.

"Shoř v pekle, podvodníku! Prasáku!"

Pak se otočila a rázně odešla. Až ve chvíli, kdy se za ní zabouchly dveře, zvládl se Armand postavit, zvednout obočí a následně se donutil něco říct.

"Prosím?"