His Eminence /CZ/

Vingt-quatre

  „Žena je jako tvůj stín, běž za ní - bude před tebou prchat, utíkej před ní - poběží za tebou."
- Francouzské přísloví

Elaine přejela dlaní po látce šatů. Pořád nemohla uvěřit, že se jí to skutečně děje, že se jí to jenom nezdá, že je doopravdy tady. Milenka Kardinála Richelieu. Ještě pár měsíců zpátky by se při takové představě jen zasmála. Ale teď, teď tu seděla v šatech, které nebyly její a cítila se jako princezna. Za svitu svíčky si splétala vlasy do copu, zatímco přemýšlela, kterou sponou ho upevní do drdolu.

Čekala. To čekání ji tak strašně ubíjelo, ničila ji každá minuta, každičké tiknutí hodin na krbové římse.

Dvoukřídlé dveře se otevřely a do místnosti teatrálně vstoupil on. Dlouhá černá sutana, kříž na krku a pileolus na hlavě. Kdosi za ním zavřel a on se na ni zkoumavě podíval. Postavila se.

"Elaine." usmál se a pohybem ruky si sundal plášť. "Jak vidím, zvolila jsi zlatou. Pompézní jako obvykle."

Dívka na sobě skutečně měla zlatožluté šaty s volnými rukávy a krinolínou. Usmála se a přejela po nich rukou. 

"Když něco dělám, dělám to pořádně."

Jeho Eminence neuměl od Elaine odtrhnout pohled. Konkrétněji, od jejího dekoltu. "Tvé životní krédo?"

"Možná. Vždycky dělám co můžu." řekla a udělala pár kroků jeho směrem. Muž si ostrými pohyby sundával rukavice zatímco z ní nespouštěl pohled.

"Uvidíme..."

"Uvidíme? Co tím myslíte, Vaše Eminence?" ušklíbla se Elaine sarkasticky a provokativně zvedla obočí.. V tuto chvíli už stáli těsně vedle sebe, Armand mírně natočený, snad aby působil majestátněji.

Muž pomalu mrkl, a pak rychle, nečekaně trhl paží, chytil ji za zápěstí a zvedl ho do úrovně očí. Chvíli tam tak stáli, on s kamenným pohledem a ona se zrychleným tepem. Poté ji pustil a ona nechala ruku tam kde byla. Pak mu ji položila na tvář a pohladila ho. Koukala mu do očí a snažila se v nich neutopit.  Pak jakoby se probudila z transu mrkla, pustila ho a rázně odešla k oknu.

"Zpozdil ses."

"Nezpozdil. Neřekl jsem kdy přijdu." naklonil hlavu a sundal si z ní solideo.

"Je tma. Za tmy už všechny slušné mladé dámy spí." rýpla si ona a muž zvedl obočí.

"Ty nějaké znáš?" 

"No dovol." založila si rádoby uraženě ruce v bok. "Jedna stojí přímo před tebou."

Kardinál měl co dělat, aby ukryl smích. 

On by ho tedy mohl ukrýt raz dva, ale tady chtěl, aby si toho všimla.

"Nejsem si jist, jestli slušné mladé dámy čekají takto oblečené v ložnici muže zavázaného celibátem."

"Vy jste mě sem dostal." usmála se a pozorovala, jak se k ní pomalu blíží.

"Já vím." přikývl a to už od ní stál opět jen několik centimetrů.

To co následovalo poté bylo tak rychlé, že popsat to vyžaduje neskutečnou preciznost.

Naklonil se k ní a políbil ji. Ruku ji ovinul kolem pasu a druhou ji položil na rameno. Ona sice úplně nevěděla co dělat, ale i tak mu jednu ruku položila na záda a druhou nechala volně podél těla. Armand využil své fyzické převahy a pomalu, krok po kroku ji směroval k posteli.

Jak tak dívka couvala v náručí muže, jemuž se chystala vydat napadlo ji, jestli to není moc rychle. Jestli by to takhle mělo být. Ta myšlenka jí ale dlouho nevydržela, protože to už ji kardinál poměrně jemně shodil na postel.

Srdce jí bušilo tak, že měla pocit, že to musí slyšet až na konci ulice.

Jeho rty se pořád dotýkaly těch jejích, zatímco cítila jak ji mírně nadzvedl a začal poměrně jednoduše rozvazovat vázání jejích šatů. Elaine zavrhla myšlenku, na to, že to určitě nedělá poprvé a soustředila se jenom na tento moment. Zvedla ruce a prsty mu prohrábla vlasy.

Armand se z ničeho nic nadzvedl, otočil ji na břicho a začal se vázání věnovat naplno. To taky dosáhlo kýženého výsledku a dívka před ním za chvíli ležela jen ve spodním prádle stávajícím z dlouhé bílé košile a kalhot.

Muž si sundal kabátec a nyní se nad dívkou, která se opět otočila na záda, aby na něj viděla. Dravě ji políbil, držíc přitom její ruku na matraci nad její hlavou. Z nějakého důvodu zrovna toto gesto rozproudilo krev v dívce ještě víc, natáhla se a políbila ho zpátky. 

Najednou ji popadl šílený strach. Nebyl to vyloženě strach, ale poměrně oprávněný záchvat paniky. Tohle ještě nikdy nedělala. Neměla nejmenší tušení co má očekávat. Tedy, měla, ale přeci jen, slyšet o něčem a dělat to je poměrně velký rozdíl.

A tak, když Jeho Eminence poměrně rychle a bez jakýchkoli cavyků přistoupil k samotnému aktu, svírala Elaine v rukách prostěradlo a oči měla pevně zavřené. Zuby měla sevřené a v první chvíli měla co dělat, aby nevykřikla bolestí.

Myslela si, že se to časem zlepší, ale bylo to pořád stejné. Žádné velké výbuchy, nic zajímavého. Nebylo to nic závratného. Ne, že by to bylo vyloženě bolestivé nebo nepříjemné, bylo to spíš... Nijaké.

Těžko říct, jak dlouho to trvalo, ale když to skončilo, byla Elaine poměrně ráda, že se tak stalo.

A/N: Dostali jste co jste chtěli. Tak si nestěžujte. :D