His Eminence /CZ/

Quarante - sept

Měsíc je jediná přirozená družice Země, pravidelně opisuje elipsovitou dráhu.

Tři dny nato zmizela horečka nadobro a vyrážka ustoupila, ale jizvy na duši, ty zůstaly a Elaine věděla, že už možná nikdy nezmizí.

Nedonošené dítě ji pronásledovalo na každém kroku. Když vyšla z ložnice byl to skoro zázrak, vždyť na nemoc kterou měla umírala většina zasažených. Bylo to jako malý zázrak, jakoby ji Bůh přeci jen úplně nezatratil, jakoby jí dal možnost vykoupit se.

A ona ho nechtěla podrazit, protože jestli jí Bůh dal ještě šanci, musela jí využít. Armandovy dopisy nechala na stolku a neotevírala je, neměla však ani dost odvahy je spálit. Byla si jistá, že se v nich neomlouvá, ale nechala si je. Milovala ho, přeci.

Ale sama sebe se pokoušela přesvědčit, že k němu nic necítí. Že láska je jen pocit, jen nějaká prapodivná emoce a to nic neznamená. Vždyť on se k ní nikdy nechoval jakoby ji miloval. Nepotřebovala ho, nalhávala si tak dlouho, než tomu začala věřit.

Složitější to bylo s jejím dítětem. Po nocích nespala, ve dne chodila jako náměsíčná po době a odmítala se s kýmkoli bavit. Kdokoli z těch lidí mohl být napojený na kardinála. Tak o něm teď přemýšlela. Jeho Eminence bylo moc vznešené pro takového zmetka a  jako o Armandovi o něm nechtěla přemýšlet. Kardinál, muž který jí zničil život. Obviňovala ho ze všeho zlého co se dělo a jen občas si vzpomněla, že ho i milovala. Kdesi hluboko v ní to bylo, ale dokud se jí neomluví, nechce s ním mít nic společného. A ona věděla, že se neomluví. Ale věděla, že už nikdy nezmizí, už nikdy neodejde, že vždy, když zavře oči, bude tam.

Dny plynuly jako řeka a za okny střídal podzim léto. Bylo to už dva úplňky co odjela z Paříže. Pomalu už si zvykala na svůj samotářský život, ale pořád doufala, že se objeví a vrátí se pro ni. Ale kdesi uvnitř byla smířená, že už má nejspíše někoho jiného. Věděla, že už se nikdy nezbaví té bolesti uvnitř ní, že ji bude kardinál zraňovat i nadále. Milovala ho.

Jednou ho milovala.

________

Armand neměl jinou.

Armand neměl vůbec čas nad něčím takovým přemýšlet a když vůbec, byla to Elaine. Někdo se totiž pokusil zabít krále a když se někdo pokusí zabít krále, musí to první ministr vyřešit. A tak nespal ještě více než bylo obvyklé, zvyšoval a snižoval hlídky mezi paláci, zajišťoval svědky a hlavně musel dopadnout viníka a případně zjistit, kdo za tím stojí. Nikdo nesmí sáhnout na krále. Ne dokud nemá dědice.

O Elaine se tedy zajímal jen okrajově, nicméně se zajímal. Když se uzdravila oddechl si, ale pořád měl pocit, že by se měla vrátit. Ale jeho dopisy nečetla a on vážně neměl čas za ní jezdit a řešit to. Jednou se snad najde nějaký ten den, doufal, protože si nechtěl hledat další milenku. Elaine byla speciální, byla jiná než všechny ostatní a hlavně, byla jedinou lidskou bytostí, která se dostala do jeho duše a on si na ni už zvykl.

Dny plynuly a měnily se v týdny až jednou v noci, dva měsíce potom, co Elaine odjela z města, zastavil Jeho Eminenci při práci silný poryv větru, který otevřel nedovřené okno jeho pracovny. Vstal od komplikovaného úkolu, který před ním ležel už celé týdny a on pořád nevěděl co s ním, došel k oknu a podíval se na měsíc. A jak tak koukal na jeho dorůstající srpek, napadlo ho řešení nejen jednoho, ale rovnou dvou jeho problémů.

Bude to od něj ovšem obnášet velkou vnitřní sílu, i když se to zdálo jako jednoduchý úkol.

Bude muset jít za ženou. Za ženou, která ztratila víru, naděj a dítě.

Jejich dítě.