His Eminence /CZ/

Trente et un

Diecéze Luçon je francouzská římskokatolická diecéze, ležící na území departementu Vendeé.

Kardinál Richelieu trpěl nespavostí od vždycky. Co si pamatoval, už jako malý chlapec trávil hodiny tím že koukal do tmy a procházel se po pokoji, aby ho pak ráno chůva a vychovatelka hubovaly, že je úplně mátožný a usíná při vyučování. Ne, že by ho studium nebavilo, ale nadšený z něj tehdy nebyl. Armandovi byla předurčena cesta do armády, protože jeho otec byl velitelem čestné stráže krále a jednou by to takhle určitě dotáhl na generála nebo admirála. Kdo ví, co by s ním bylo, nebýt té nešťastné události, smrti jeho strýce. Ten byl totiž v té době biskupem z Luçonu a když umřel zanechal po sobě tento post volný a nebylo nic jednoduššího, než aby na něj nastoupil poměrně mladičký, ale poměrně vhodný Armand du Plessis. A tak nastoupil do semináře. A když jeho nespavost nepolevila, ba naopak se ještě zhoršila, zkoušel nejdříve rozjímat o Bohu, což nepomáhalo. Ano, on byl věřící ale víra nikdy nebyla jeho smyslem života. A teď měla být a to ho ubíjelo. Chtěl něčeho dokázat, chtěl někým být. Byl vychovaný jako voják, a náhlá otočka na pánbíčkářství ho vyvedla z míry. Měl základy strategie a byl v ní dobrý a teď měl do konce života jen stát za oltářem a mluvit o Bibli?

Během zoufalých bezesných nocí dospěl k závěru že to takto nemůže zůstat a díky svému vlivu se mu podařilo propašovat do jeho cely jednu kopii Vladaře. Četl ji celé noci a i ve dne kdy měl chvíli času. A čím dále se dostával, tím více věděl, že nechce skončit jako nějaký biskup.

Chtěl být ten nejlepší biskup, kterého kdy Luçon měl a po jeho jmenování se tak stalo. Jenomže to mu nestačilo. Chtěl víc. Ctižádost ho hnala dál, ta ctižádost, kterou do něj vtloukl otec.

O tom snad ale jindy. Richelieu nespal a když už se tak stalo, netrvalo to dlouho a bylo to z donucení. Proto ho tak překvapilo, když ho probudily první sluneční paprsky a on zjistil, že je pořád tam kde předtím. Elaine ležela na zádech vedle něj, a ruku měla položenou na jeho. Spokojeně oddechovala, její hruď se pravidelně zvedala. Vypadala jako světice. Dokonce ho napadlo, že takhle nějak by mohla vypadat Panna Marie. Nebo Máří Magdaléna.

Potichu, aby ji nevzbudil vstal z postele a začal se oblékat. Sám přitom nevěřil, že se to stalo, že by skutečně spal, ne tady a takhle. Mohl ho někdo vidět. Mohl by ho někdo zabít. Na okamžik dokonce zapochyboval o loajalitě jeho dívky, ale to ho hned přešlo. Ne, neuspala by ho. A i kdyby tak udělala, byl by už mrtvý.

Vyhýbal se té nejednoduší možnosti schválně. Protože kdyby si připustil, že se s ní cítí tak bezpečně, že dokáže spát a že ho dokáže uklidnit, musel by si také připustit, že k ní cítí něco víc a to odmítal. On nikdy k nikomu nepřilnul natolik, aby to vůbec řekl a vlastně to říkat nechtěl. Jiné vysvětlení nebylo a možná právě proto prostě jen pokrčil rameny a pokračoval v oblékání dále s myšlenkou, že se mu vedle ní prostě dobře spí. Nerozváděl to dále.

"Armande?" zamumlala Elaine a otočila se k němu. Trošičku pootevřela oči a nadzvedla se na loktech.

"Ty už jdeš?" zeptala se ospalým hlasem a on přikývl. 

"Musím jít pracovat."  odpověděl a pohladil ji po tváři. "Ale zase přijdu. A nechám ti sem něco přinést, uvidíš."

"Něco přinést? Dneska bych měla mít hotové šaty." nepochopila ona a muž se usmál. "Ne, to ne. Přinesu ti sem nějaký nábytek. Přijde mi to tu takové neosobní."

S těmi slovy se otočil a nechal tam svou rozespalou, zmatenou milenku ležet, protože už tak měl velké zpoždění a musel zařídit spoustu věcí.