His Eminence /CZ/

Soxiante - trois

Očistec je stavem, během něhož se podle učení katolické církve očišťují duše zemřelých od méně závažných hříchů a nedokonalostí před svým vstupem do nebe.

Otevřela dveře a zamrkala, aby nechala oči přivyknout příšeří. Nijak se ale nezdráhala a přímo po paměti vyrazila vpřed.

"Armande Jeane Du Plessis de Richelieu!" křikla a došla až k posteli na které v polosedě ležel oslovený.

"Kolikrát!?" rozkřičela se a ani se nesnažila skrývat, že je hysterická a pláče. "Kolikrát jsem ti říkala, že si máš odpočinout jinak se uženeš?!"

"Elaine..." zachraptěl, ale ona ještě nedomluvila.

"Podívej se na sebe, Armande! Vždyť..." vzlykla a skoro až melodramaticky padla na kolena vedle lůžka. Rozplakala se a po chvíli zvedla hlavu.

"Nechci, abys umřel."

"To já taky ne." odpověděl a natáhl k ní ruku. Uchopil její dlaň a ona přidala i druhou ruku. Pevně sevřela jeho dlaň a natáhla se, aby na něj viděla.

"Armande..." Po tváři jí tekly slzy.

"Elaine, prosím. Musíš zůstat silná. Kvůli sobě. Kvůli dítěti." koukal na ni, na jeho anděla.

"Ale co s námi bude? Co já sama, s dítětem?" rozplakala se ještě víc a on pevně stáhl rty, jak potlačoval silnou bolest na hrudníku.

"Můj synovec se o to postará. Přejme moji pozici a postará se o tebe. Najde ti vhodného manže..."

"Já žádného manžela nechci, Armande!" rozkřikla se znova se rozplakala.

"Nemůžeš zůstat sama."

"Můžu. Udělej ze mě vdovu. Zvládl bys najít mi manžela, tohle bude jednoduché. Prostě mi nějakého vymysli."

Zamyslel se.

"To by nejspíš šlo." prohlásil a zakašlal. Byla si stoprocentně jistá, že na kapesníku, který tak rychle schoval byla spousta krve.

Bolelo ji to, bolelo ji koukat se na něj.

"Ach, Armande." vzdychla, vstala a přisedla si k němu. "Prosím. Neodcházej."

Jenom se na ni díval a věřte tomu nebo ne, v jeho očích se zaleskly slzy. Po chvíli už se mu kutálely po tvářích a on to tak nechal. Nebyl důvod něco skrývat. Teď už ne. Umírající muž nemá co ztratit. Už tím nikoho neohrožoval.

"Ty pláčeš?" zeptala se trochu nevěřícně.

Mlčel.

Vrhla se mu kolem krku, souchotiny, nesouchotiny a objala ho, pevně, silně, snad aby ho neztratila už teď.

"Na tom, že umírám..." začal on a odtáhl se, aby jí nedýchal do obličeje "... je nejhorší, že přijdu o tebe."

"To neříkej!" rozplakala se ještě víc. "Vždyť Francie..."

"Francie byla a bude, Francie je věčná, díky mým činům." V očích se mu objevila jiskra. "Ale ty, má drahá, ty v bezpečí nebudeš. Kdo tě bude chránit?"

Mlčela. Věděla, že jako matka dítěte kardinála Richelieu nebude mít klid nikdy. A její dítě? Ani si nechtěla představovat, jak zlé to může být.

"Zvládnu to." zašeptala ale věděla, že to není odpověď na jeho otázku.

Pořád plakala. Tak nějak jí nedocházelo, že to co se děje je skutečné. Přeci se musí každou chvílí probudit!

"Ach, Bože... Prosím, proč mi to děláš?" zašeptala skoro neslyšně a sepnula ruce.

"Elaine, neplač. Potkáme se v nebi. Počkáš tam na mě?"

"Já? Vždyť ty..." podívala se na něj a on zakroutil hlavou.

"Projít očistcem mi zabere nějakou dobu, drahá."

Rozplakala se ještě víc.

"Armande... Miluju tě. Miluju tě víc než cokoli jiného. Miluji tě a co víc, odpouštím ti."

Usmál se. Odpustila mu, což snížilo, alespoň trochu váhu jeho hříchů.

Zamyslel se a pak se nadzvedl.

"Děkuji. Děkuji ti."