His Eminence /CZ/

Cinquente - deux

Anna Rakouská, rozená španělská infantka Doña Ana María Mauricia, byla od roku 1615  francouzskou královnou. 

"To mi je ctí, Vaše výsosti." odpověděla králi a snažila se tvářit, jakože nic. Treville ji propaloval stejným pohledem jako královna. Ano, oba dva se na ni dívali s jakýmsi podezřením, ale u kapitána to bylo pochopitelné. Znal ji. Všechno mu začínalo dávat smysl. Viděla to v jeho tváři.

Spojil si ji s tou dívkou v kanceláři, s tou dívkou od mušketýrů a teď před ním stála takhle nafintěná. Minimálně mu muselo dojít, že je kardinálova špionka. Doufala, ano, doufala, že si neodvodil, že je právě jeho milenka, protože to už by si s mušketýry nikdy nepopovídala.

Tedy, ono je to asi stejně jedno.

"Těší mě, slečno." kývl na ni Treville jen a nepřestával s tím výrazem.

Richelieu si toho všiml.

"Kapitáne?" podíval se na něj a Trevill otočil hlavu.

"Vaše Eminence?"

Na Elaine se tedy dívala už jen královna a z jejího malebného obličeje na ni koukaly její podezdřívavé oči. Elaine se na ni nedívala. Nechtěla. Věděla kam míří, znala ten pohled.

Královna ji prokoukla.

Ano, ona věděla, že je kardinálova agentka, věděla to i předtím, ale v tom pohledu bylo vědění mnohem horší. Věděla, že to právě ona je Armandovou milenkou.

"Kapitáne, můžu si s vámi promluvit?" pokračoval kardinál.

Král se koukal kamsi do sálu.

"Jistě." prohlásil Trevill a neustále pozoroval dívku před ním. Ta se znova usmála, přikývla a ještě jednou se uklonila. Ne, tohle se doopravdy nevyvíjelo tak, jak mělo.

_________

"Elaine, jsi všechno co potřebuji pro tuto misi. Nemám nikoho lepšího."

"Máš Mylady." odsekla mu a koukala dál z okna, pořád ještě trochu nabroušená. Krajina kolem míjela a nebyla ničím zajímavá, ale i tak to bylo lepší než Armandovy oči. Nevěřila jim a nemyslela si, že jim ještě někdy bude věřit.

"Elaine..."

"Poslouchám."

"Musíme odhalit toho, co se pokusil zabít krále dřív, než se mu to povede." pronesl vážně a ona zvedla obočí.

"A proto pořádá ples?"

_________

Dívka mířila do středu sálu, tak jak jí kardinál řekl, že to má udělat. Šla a tvářila se nenuceně, ale přitom propalovala pohledem každého kolem sebe. Někdo z těch lidí měl v plánu připravit krále o život a ona byla hybatelem děje. 

Věděla, koho hledá, jen ho musela najít. Vysoký světlovlasý muž, viděla už i jeho podobiznu, ale najít ho jí bude trvat dlouho. A ona, stejně jako Armand hrála o čas. 

I když to tak nevypadalo, celý ples byl pečlivě naplánovaný a načasovaný, Armand kvůli tomu dny nespal, Treville měl všude rozestavěné hlídky a Garda čekala v záloze na rozkaz.

A ona byla uprostřed toho všeho.

Hledala toho muže, hledala ho a snažila se vypadat, že se nic neděje. Naprosto nechápala, co to dělá a proč to dělá, ale co už. Alespoň se v jejím životě zase něco dělo.

Děsila ji královna. Koukala se na ni, skoro jakoby jí viděla do duše a i když se to nezdálo, královna měla, jak Richelieu několikrát zmínil, velký vliv na dění ve státě. A i přesto, že kardinálovi nevěřila, vypadalo to, že chápe, co všechno dělá.

Upřímně doufala, že proti ní královna nic nemá, protože kdyby tomu tak bylo, mohlo by to pro ni mít fatální následky.

A pak ho uviděla.