His Eminence /CZ/

Quarente - cinq

Sorbonna je komplex v Paříži. Je součástí Pařížské univerzity nejstarší francouzské univerzity, která vznikla kolem roku 1160.

Armand měl to ráno naspěch a tak ho posel, který donesl dopis nezastihl. V jeho pracovně bylo ticho a klid, jenomže muž, který měl za úkol ho informovat, ho musel najít. Bylo to důležité, bylo to šílené a Jeho Eminence to musel vědět. Musel ho najít.

"Jeho Eminence odjel s králem na oficiální bohoslužbu." odpověděl mu jeden gardista poměrně znuděně. Posel, Avellino, moc dobře věděl, že zpráva, kterou nese musí kardinála dostihnout co nejdříve. Jinak bude oheň na střeše.

"V Norte-Damu?" ptal se dál a muž zakrputil hlavou. "Ne. Do Sorbobské katedrály. Jeho Eminence přispěl velkou částkou na její výstavbu." odpovídal gardista a vypadal, že ho to vůbec nezajímá.

Posel se otočil a rozběhl se chodbou zpět ke stájím. Potřeboval se tam dostat, musel se tam dostat včas. Musel kardinála chytit hned po mši, protože jinak by se mu to taky nemuselo podařit.

Ulice Paříže byly prázdné, konečně, byla neděle, svatý den. Avellino projížděl ulicemi jako vítr a když se konečně dostal ke katedrále, už zvonil konec mše. Seskočil ze svého koně a utíkal ke vchodu do sakristie, v ruce svíral list s kardinálskou pečetí. Nebyl to ten list, který měl doručit, jen ho použil jako propustku pro dva mušketýry, kteří tam drželi stráž.

"Vaše Eminence!" křikl a zběžně se uklonil. Přitom už tahal své psaní z torny a pokoušel se chytit dech.

Kardinál si právě sundával sváteční roucho, koukal na posla a propaloval ho nenávistným pohledem.

"Co se děje?" optal se, ale ve skutečnosti měl strach vědět odpověď. Tvář posla vypada tak, jako by Elaine umřela.

Kdyby tomu tak bylo, nezvládl by to. Ona pro něj znamenala hodně, dokonce víc, než by mu jeho dřívější já dovolilo.

"Pane, slečna LaBlanc..." začal a chytil dech za což ho Jeho Eminence ihned pokáral.

"Přestaňte s tou teatrálností a okamžitě mi vyklopte co se děje!" promluvil trochu hlasitěji než bylo obvyklé a Avellino trochu odstoupil.

"Omlouvám se. Slečna LaBlanc dnes v noci potratila." Poslední slova říkal se sklopenou hlavou, ale výrazně a hlasitě. Nechtěl to opakovat. Natáhl ruku a podal mu dopis. Všechno mu už vlastně řekl, ale co už.

"Vypadněte." sykl Armand a posel se radši vypařil.

Richelieu se přistihl, že když otevíral dopis, třásly se mu ruce. To se nedělo, nikdy se to nedělo. Co se to s ním děje.

Ani dopis nemusel číst aby věděl, že to co řekl posel byla pravda.

Ruku volně pustil podél těla a papír mu vyklouzl mezi prsty na zem. Stál tam a tupě zíral před sebe, sám s emocemi, které neznal.

Tak nějak cítil, že je to jeho vina. Nepřiznal si to, ale věděl to. Přišla o dítě a nebyla v dobrém stavu. To v tom dopise stálo. Ani nevěděl co se s ním děje. Chtěl aby potratila, chtěl to, tak co se s ním dělo? Najednou se kdesi uvnitř něj něco hnulo, něco co nikdy nikomu neřekne.

Umřelo dítě

Elainino dítě.

Jeho dítě.

Nikdy ho nechtěl, ale tak nějak ho to zasáhlo. Věděl, že chudinka Elaine teď trpí, skoro cítil jak se trápí.

Stál tam a užíral se. Poprvé v životě. Cosi mu teklo po obličeji. Chvíli přemýšlel, kde se zranil, jestli si prstenem neodřel tvář, protože měl pocit, že mu po tváři teče krev. Natáhl se a utřel se, aby se podíval co se děje.

Na jeho ruce nebyla krev, jen kapka vody.

Slza.

Nechápal to. On neplakal, nikdy. Ne, to přece ne. Nemohl se jen tak rozplakat, byla to slabost. Odnaučil se to.

"Co se to se mnou děje?!" křikl a obrátil hlavu k Bohu.

"Za co mě trestáš? Ne, ne, mě ne. Za co ji trestáš? Všechno co jsem dělal, jsem dělal pro dobro Francie."

Pak snad jako odpověď se v jeho hlavě objevila myšlenka, myšlenka, která ho ranila více než jakákoliv střela. Bůh netrestal ji, trestal jeho. Trestal ho za to, že se zpronevěřil té nejčistší a nejnevinnější formě lásky, lásce kterou k němu chovala Elaine, lásce, kterou zradil.

Trestal to tím, že jí ublížil. Tím, že ublížil jediné osobě na které mu záleželo.