His Eminence /CZ/

Cinquente - cinq

Královna manželka - žena krále, není oprávněna přímo vládnout

"Slyšela jsem o vás spoustu věcí slečno..." odmlčela se královna a dívka se usmála.

"LaBlanc. Elaine."

"Slečno LaBlanc. Lidé u dvora se vás bojí, prý jste nekontrolovatelná. Pravda je, že kardinál ještě neměl poměr s někým kdo by neměl urozenou krev. Jste první."

"A poslední." prohlásila a hrdě zvedla hlavu. "Vaše výsosti, se vší úctou, netajím se tím, že mám na Jeho Eminenci nějaký vliv. Ale jestli si myslíte, že jsem s ním jen kvůli tomu, šeredně se mýlíte. Klidně to vzkažte i ostatním. Já nejsem nějaká coura."

"To netvrdím." naklonila hlavu královna a pokračovala dál. "Ale máte poměr s knězem."

"O vás se taky nevypráví nic hezkého." zaútočila Elaine zpátky a zamračila se. Nelíbilo se jí, kam tím míří.

"Ale já jsem královna."

"A já ne. No a co. Je hřích milovat muže?" podívala se na ni. Už zase si hrála s ohněm, už zase mluvila k mocnému člověku přesně tak, jak neměla. "Jsem a vždy jsem byla oddaná katolička. Bohu bych se zpronevěřila pouze v případě, kdybych šla proti svému srdci."

"Začínám chápat, co na vás kardinál vidí. Teď nevím, jestli vám mám dát za pravdu, nebo vás nechat zatknout." usmála se královna tajemně.

"Tak to jste na tom stejně jako Jeho Eminence." kývla na ni Elaine a chvíli tam jen tak stály. Dvě nejmocnější ženy Francie. Každá úplně jiná a přece tak stejné.

"Musím se vrátit zpět ke svému muži. A vy byste si měla odpočinout Elaine." kývla královna a dívka přitakala.

"Měla." poklonila se a vydala se ke dveřím. Ještě předtím než je však otevřela, zarazila ji.

"Vděčím vám za život mého muže."

"Bylo mi ctí."

__________

Armand vešel do její ložnice až když už skoro svítalo. Elaine se posadila na posteli a podívala se na něj, mžourala a snažila se zařadit si celou situaci do kontextu.

"Armande?" zašeptala a on mlčky došel až k ní. Koukal jak tam sedí, jen v noční košili a v přikrývkách a napadlo ho, že mu skutečně moc chyběla. 

"Přišel jsem." pronesl jen a ona zamrkala.

"Všimla jsem si? Copak potřebuješ?"

"Nic. Chtěl jsem za tebou přijít, protože..." zarazil se a pak to nějak zakroutil. "Protože jsi odvedla skvělou práci. Jsem na tebe pyšný."

Usmála se. "Chyběl si mi. Přišel si jen na chvíli, nebo zůstaneš?"

"Chtěl bych zůstat. Ne na dlouho, ale..." zastavil se uprostřed věty a napadlo ho, jak zbytečné vlastně je cokoli říkat. Byla zpátky, byla v bezpečí a on věděl, že znova už ji nenechá odejít. Koukali se na sebe, tak známí a tak cizí, koukali tak dlouho, než dívka vyskočila na nohy a vrhla se muži kolem krku. V tom objetí bylo víc, než kdy v kterémkoli předchozím.

Cítila se bezpečně, šťastně a milovaně. A v tom jak ji držel bylo víc než jen nějaká náklonnost. Tiskl ji k sobě, jakoby se tím snažil říct všechna ta slova, která nemohl, která si zakázal říct.

A ona věděla, cítila to, byla si jistá, že ji miluje.