His Eminence /CZ/

Quarante-deux

"Rozum musí všechno usměrňovat a řídit."
- Armand Jean du Plessis de Richelieu

"Co tím myslíte, že odjela?!" bouchl kardinál pěstí do desky stolu a pozoroval, jak služebná sbírá ze země jeho papíry. Co to tu Elaine popadlo?

"Odjela, Vaše Eminence. Sbalila se jak nejrychleji mohla a říkala, že vám to sama vysvětlí." odpověděla služebná a pokračovala ve své práci.

"A proč, u všech svatých! Proč odjela!" štěkl na ni kardinál a znělo to spíš jako rozkaz, ale byla to otázka.

"Se vší úctou, Vaše Eminence, vypadalo to, že odjíždí kvůli Vám." pípla dívka a co nejrychleji se dostala od něj. Armand byl teď ve stavu, ve kterém by nejspíš zardousil i samotnou Elaine, kdyby se mu naskytla příležitost.

Služebná pokračovala. "Křičela urážky a nadávky a celou dobu co se balila nezavřela ústa. Mluvila o vás a nemluvila o vás zrovna hezky."

"A řekla vám proč, nebo to budete ještě dál zbytečně protahovat?" štěkl na ni znova a dívka udělala ještě krok dozadu.

"Řekla mi jen, že nemám věřit mužům. Že jsou všichni, hmm, stejní. Že slíbíte cokoli, ale když můžete, vlezete do postele k jiné."

"Tak to řekla?" optal se kardinál.

"Víceméně. Vynechala jsem vulgarismy."

"Dobře." zamračil se a mávl rukou. "A teď vypadněte!"

Dívka se uklonila, cosi zamumlala a nechala Armanda v místnosti samotného. Ten sáhl do kapsy a vytáhl ten přívěšek, kterého se Elaine tak teatrálně zbavila.

Zjistila to. Zjistila, že měl poměr s Mylady, jinak by tak nevyváděla. Věděl, že to dopadne takhle, jestli se do dozví. Jenomže teď, teď to bylo horší než kdykoli jindy. Byla těhotná, čekala jeho dítě a společně s faktem, že teď odjela to byla nejhorší kombinace.

Nemohl ji kontrolovat. Nemohl pohlídat, že neudělá nějakou hloupost. Dokonce ho napadlo, že by se mohla vdát, ale ne, to by neudělala.

Doufal v to.

Kdesi v jeho nitru se něco pohlo a jeho dokonce i napadlo, že je to jeho chyba. Bylo to jen na chvíli a ihned se přesvědčil, že ne, ale to vědomí v něm zůstalo. A jako rakovina mělo s čase růst až mělo zabrat celou jeho mysl. Zaplnit ji výčitkami.

Ale ještě ne.

Odjela a on teď byl sám. Začínalo to na něj dopadat, začínal mít pocit, že je sám. Nikdy se tak necítl.

Kdy se vrátí? Vrátí se vůbec.

A pak, na chvíli přestal přemýšlet jako První ministr Francie a byl z něj jen muž, muž, který si uvědomoval, co se děje. Žena, kterou nejspíše miloval odjela na neurčito a odjela i s jeho nenarozeným dítětem. Najednou, jenom na chvíli ho napadlo, že ho mrzí, že to dítě nebude moci vychovat, ať se k němu Elaine vrátí, či ne.

Byl kardinál Richelieu.

Když si ty slova řekl v hlavě, jakoby se probudil z transu. Žádné takové. Má práci, které se musí věnovat, Elaine, neElaine, dítě, nedítě. Francie na něj spoléhá.

Ne, Francie na něj nespoléhá.

On je Francie.

Ale i Francie má lidi na kterých jí záleží více než na ostatních. A tak se kardinál Richelieu rozhodl, že i když mu Elaine naznačila, že už s ním nebude mít nic společného, on ji nenechá být. Bude jí psát a nechá ji hlídat. Konečně, bude na jeho zámečku a on tam má svoje lidi. Byla moc cenná, než aby ji přestal chránit.

A on se bude soustředit na svou práci.