His Eminence /CZ/

Quarante - quatre

Zarděnky patří k akutním virovým onemocněním, která jsou vysoce nakažlivá. Projevuje charakteristickou vyrážkou po celém těle postiženého.

Druhého dne dojel lékař z Paříže. Elaine se nemusela ptát, věděla, že ho poslal Armand. Na jejím nočním stolku přibyl další dopis, další dopis, který ještě neotevřela. Chyběl jí a ona očividně chyběla jemu. Nenáviděla ho.

Milovala ho.

Objevila se vyrážka a doktor konstatoval zarděnky. Zarděnky.

Bolelo ji celé tělo, bolelo ji a ona měla pocit, že umírá. Možná ne teď, ale věděla, že to přijde.

Bála se nejen o sebe ale i o své dítě. Její dítě, to, které nosila pod srdcem už čtyři měsíce, Armandovo dítě.

Bála se. Nezvládala myslet, nezvládala skoro ani být vzhůru. Až teď začala litovat, že si ty Armandovy dopisy nepřečetla. Možná už si je nikdy nepřečte, možná už ho nikdy neuvidí, nepolíbí, nepromluví s ním.

Byla to jeho vina, že tady teď tak leží. Byla to všechno jeho chyba.

Vlastně skoro celé dny prospala. Když už byla vzhůru, těžce dýchala a blouznila.

______

"Armande?" otevřela oči Elaine a cítila se lépe, trochu. Kardinál stál před ní, opřený o pelest postele.

"Ach, Elaine. Co jsi si to provedla?"

"Já?" odpověděla a nazvedla se na loktech.

"Ano. Odešla si. Mohli jsme to vyřešit." řekl on a sedl si k ní na postel.

"Elaine, omlouvám se ti." zašeptal a položil jí ruku na nohu. "Neměl jsem tě podvést, drahá."

"Armande... Já umírám." zašeptala a po tváři jí stekla slza. Nepřišlo jí divné, že tam je, byl tam a to jí stačilo.

"Neumíráš. Neboj, nic se ti nestane. Zvládneš to."

"Ale moje dítě... Naše dítě."

"Všechno bude v pořádku, uvidíš. Elaine, stačí tomu věřit."

Najednou se ani ta její vyrážka nezdála taková hrozná. Všechno bylo najednou takové jasné a krásné, plné světla a Armand najednou nebyl Kardinálem, ale úplně obyčejným člověkem, kterého si mohla vzít a se kterým mohla vychovávat jejich syna. V tu chvíli si byla jistá, že je to syn.

________

Bolest.

Vzbudila ji bolest, tak silná bolest, že zakřičela. Byl to první zvuk, který se jí podařilo ze sebe dostat po několika dnech. Bolel ji podbříšek.

Ne, ne, jen to ne.

Z hrdla se jí vydral další výkřik. To už cítila, jak pod ní roste kaluž krve. Do místnosti vtrhl lékař a jedna služebná.

Umíralo. Její dítě umíralo.

Cítila to, její tělo se svíralo v křeči a zoufale se snažilo přežít. Minimalizovat výdaje energie. Minimalizovat to, co musí bránit.

"Pomožte mi!" zakřičela a sevřela rukou prostěradlo. Doktor k ní přiskočil a zběžně prohlédl co se děje.

"Přichází o dítě. Přineste něco co pod ni položíme."

"Zastavte to! Zachraňte ho!" křičela a nebyla schopná ani racionálně myslet. Tohle se nemělo stát, neměla vůbec odjíždět, neměl ji podvádět. Kdyby se to nestalo, neležela by teď tady a nenechala jen tak umírat svě dítě.

"Tak udělejte něco!" zakřičela hystericky a pokusila se posadit, ale nešlo to. Křeč si položila zpátky na záda a ona měla pocit, že společně s plodem odchází i kus její duše.

Kdesi daleko odbil zvon půlnoc. Elaine to připomnělo Notre-Dame, který slýchávala, když čekala na Armanda.

Byla to jeho chyba.

Cítila jak z ní něco vyšlo. Hystericky se rozplakala, křičela na všechny strany a máchala rukama. Cítila se tak prázdně, tak mizerně. Teplotu měla pořád ale odmítala ji, křičela a kopala. Nadávala doktorům, proklínala ho.

Nechali ji být. Přenesli ji, plačící, horkou do jiné ložnice a nechali ji být. V rohu místnosti seděla služebná a hlídala ji, snad aby něco neprovedla. Elaine pokračovala ve křiku.

"Proklínám tě, Armande! Proklínám tě! Proklínám všechno, co je ti drahé! Ale tobě vlastně závisí jen na tobě samotném, ty zrůdo! Zrůdo! Nenávidím tě! Nenávidím tebe i toho tvého Boha!"

Seděla tam a křičela, křičela pořád dokola.

"Co jsem udělala!? Je to všechno tvoje vina! To tys mě přivedl na zcestí! To tys mě svedl k hříchu! Jsi had! Slizký šupinatý had, zmije! Nenávidím tě! Nenávidím! Hajzle odporný, sprostý, prasáku!"

Křičela.

Křičela tak dlouho než jí úplně odešly hlasivky a ona vyčerpáním neusnula.

Ale klidné spaní to nebylo.