His Eminence /CZ/

Trente-trois

Mistrál - Vítr v Provance, vane z pevniny na moře.

Armand vtrhl do místnosti tak, jakoby dveře místo něj rozrazil mistrál. V ruce držel spoustu papírů a za ním klopýtaly dvě služebné, které nesly knihy a spoustu jiných věcí. Elaine seděla na posteli a čekala na něj a když vešel, chtěla ho obejmout a políbit, ale když postřehla jeho doprovod, rozmyslela si to a a jen pozorovala, co se to v její ložnici děje.

"Položte to sem a můžete jít." sykl on a ty dvě dívky probodly Elaine nevraživým pohledem. Chápala je. Byla jako ony, akorát byla v posteli mocného muže. Počkala, až obě dvě služebné odešly a pak se na něj usmála.

"Nenávidí mě."

"Zvykni si." opáčil on, vytáhl z kapsy klíč od stolu a odemkl šuplík. "Nic jiného ti nezbývá, pokud mě tedy nechceš opustit." dodal už trochu jemněji, něžněji, snad jakoby si uvědomil, co právě řekl.

"To víš, že nechci. Jen, je to nepříjemné." prohlásila a vstala, aby ho políbila.

"Ještě ne." zarazil ji a v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešli dva muži, nesli křeslo. Elaine jen mlčky stála a připadala si nepatřičně.

Kardinálova milenka.

Kardinálova coura.

Když konečně osamněli, nevydala se k němu přímo, stála tam a koukala jak si sedá do svého křesla a rovná věci na stole.

"Armande?"

"Hmm?" pokračoval on v práci.

"Proč já?" To ho zarazilo a tak zvedl hlavu.

"Proč ty? Ptáš se mě, proč jsem si vybral tebe?" zvedl obočí a vstal, rukama se opřel o stůl.

"Ano. Vždyť, já nejsem ten typ, který si obvykle vybíráš. Nejsem reprezentativní ani nijak zajímavá, ani..."

"Přestaň." skočil jí do řeči on a na tváři měl jeden ze svých tvrdších výrazů. "A už to nikdy nedělej. Nezpochybňuj moje rozhodnutí, Elaine. Vybral jsem si tě, protože jsi mě zaujala. Vybral jsem si tě a tak to je. To, že nejsi ani za mák podobná těm předtím je ti spíše k dobru. A ano, vím proč se ptáš a ne, nevyužívám tě. K ženám se vždy chovám slušně. Dokud mě nezradí."

"A když tě zradí?" zeptala se, ale hned toho litovala.

"Elaine!" zvýšil hlas on a zamračil se. Když uviděl, jak se zatvářila, zaváhal a obešel stůl. Došel až k ní a položil jí ruku na tvář.

"Elaine, poslouchej mě. Žádná dívka, která tu byla před tebou neměla takové... Takovou duši jako ty. Ty jsi vyjímečná. Chci s tebou trávit čas. Chápeš mě?"

Přikývla. Chtěla mu věřit, ale cosi jí pořád nesedělo. Vzpomínala si jasně, že jí něco nesedí, ale jak se koukala do jeho očí, úplně zapoměla.

"Armande..." zašeptala, natáhla se a políbila ho. On si ji přitáhl k sobě, tak blízko jak jen to šlo a líbal ji. Když už to vypadalo, že by k něčemu mohlo i dojít, dívka se vysmekla a přeběhla místnost. Posadila se do jeho křesla a opřela se.

"Tady se mi líbí. Tady zůstanu." ušklíbla se a on se k ní vydal, cestou si sundal kříž z krku a položil ho na stůl.

"Slečno LaBlanc, neprovokujte mě." zvedl na ni obočí a usmál se. "Nebo uvidíte." řekl, odsunul ji od stolu a podebral ji pod pažemi. Vytáhl ji na nohy, prudce ji otočil a přirazil ke stolu tak, že jí nezbylo nic jiného, než si na něj sednout. Nohy se jí tak houpaly nad zemí a ona měla skvělý výhled na obličej svého milence. Chytila ho za talár a přitáhla si ho, także ho mohla políbit.

Začal z ní sundávat košili, kterou na sobě měla. Sundal ji z ní a hned se začal věnovat šněrovačce pod ní.

Chtěl ji.

Ona se vrhla na knoflíky a co nevidět už před ní stál jen v košili a kalhotách.

Chtěla ho.

Začal ji líbat na krku a pokračoval níž, až se dostal k jejím ňadrům. Rukama jí přitom vyhrnul sukni až k pasu a mírně ji nadzvedl, aby jí sundal spodničku.

"Armande?" šeptla mu do ucha, zatímco jeho kalhoty dopadly na zem a on si ji přitáhl blíž.

"Ano, drahá?"

"Myslím si, že zhřeším." odtáhla se, políbila ho a kousla ho do rtu.

"To věř že zhřešíš." odpověděl a rychle k ní přirazil. Z úst se jí vydral vzdech a on se usmál.

"A bude se ti to líbit."