His Eminence /CZ/

Dix-septième

Protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. - Efezským 5, 23-24

Elaine přecházela po místnosti sem a tam jako lev v kleci. Tiše supěla, pomalu už neměla dech, ale i přesto pokračovala. Nemyslela si, že by se to mohlo stát, nemělo se to stát, měla už být dávno někde jinde, celé to mělo být jinak. Netušila jak se to stalo. Možná jen svou hru hrála moc dlouho.

A nebo, což ji děsilo možná ještě více, hrál hru on s ní a jen ji nechával si myslet, že má navrch. Jak to že ji to nenapadlo dřív? Jak mohla být tak slepá a myslet si, že si ho může omotat kolem prstu?

Abychom byli upřímní, mohla. Kardinál Richelieu si celou tu dlouhou dobu byl vědom, že si s ním zahrává, ale byl ochoten to pro dosažení svého cíle, tedy její přízně, překousnout. Ovšem, každý pohár má dno a tento pohár očividně přetekl. Ano, Armand chtěl dosáhnout svého cíle, ale už ho to prostě přestalo bavit. Byl to konec konců vrtkavý muž, vládnoucí jedné z velmocí Evropy. Mohl si dovolit dělat věci tak jak chtěl. 

Den přecházel v noc a Elaine už začínaly bolet nohy. Posadila se na postel, zula si boty a založila si nohy. Koukala ven z okna na Paříž osvětlenou měsíčním svitem a tiše přemýšlela.

Jak dlouho ji tady tak může nechat? Den? Týden? Měsíc? Nechá ji tu vyhladovět a pak svou nabídku zopakuje? Nebo ji nechá někam odvézt? Otráví ji? 

Všech těch věcí by byl schopný. Věděla to, dopadlo to na ni. Jak mohla být tak naivní a myslet si, že to vyjde? Vždyť to byl Richelieu, copak byla hloupá? Očividně.

Povzdechla si a znova se postavila. V žaludku jí zakručelo a ji napadlo, že radši by se otrávila, než aby měla hlad. Přistihla se přitom, že je víc smutná než vyděšená. Smutná, protože se nestalo to, v co doufala.

Chtěla by ho  obejmout, cítila tu potřebu jako palčivou bolest ve své hrudi a kdyby k tomu snad nemělo dojít, asi by praskla. Toužila se schoulit v jeho náručí a být v bezpečí, jenomže taky věděla, že na jeho straně podle všeho má tato touha jiný důvod. Ona si byla jistá, že její srdce už mu dávno patří, byla si toho vědoma již nějakou tu dobu, ale nebyla si jistá, jestli on vůbec něco podobného chce.

Posadila se zpět na postel a teď již v noční košili se schoulila v rohu postele, kde jí bylo z nějakého důvodu lépe než v otevřeném prostoru. 

Po tváři jí stekla osamělá slza, kterou ovšem hned setřela hřbetem ruky a usmála se. Přece to nakonec nemůže být tak zlé.

_____

Kardinál Richelieu si moc dobře uvědomoval, že práce bez přítomnosti jeho asistentky není tak zajímavá jako s ní. Ovšem nemohl si dovolit, aby se k němu takhle chovala. U všech svatých, byla přece žena! A očividně nevěděla kde je její místo. Každá žena má vědět kde je její místo. A jak se má chovat k mužům.

A to podle něj Elaine LaBlanc nevěděla. A musela se to naučit. Vždyť ona měla pocit, že je mu rovná. A tak to určitě nebylo. A i kdyby pominul fakt, že náleží k něžnému pohlaví, on byl První ministr Francie. Na toho si nemohl dovolit nikdo. Žádný muž ani žena. Nikdo mu nemohl stát v cestě.

A ona stála. Imponovalo mu to a vadilo v jednom. Byla žena. Neměla by se tak chovat. Naprosto to popíralo jeho teorii o ženách.

Žádná žena, kterou potkal nebyla taková, jako Elaine. Většina z nich byly prostinké, prostoduché panenky bez vlastního názoru. Jistě, byla tu I Mylady, ale ani u ní nenašel známku racionálního uvažování. Byla hnána pomstychtivostí, ničím jiným, což ji stavilo jen o maličký kousek výš, než ostatní ženy. 

A pak tu byla Elaine. Při svém jednání s ním postupovala tak, jak by pravděpodobně postupoval i on, kdyby byl v její pozici. A navíc, měla něco v očích. A byla poměrně inteligentní.

Poměrně inteligentní na ženu.

Málem se nahlas zasmál, když si uvědomil, jak blízko dal slova inteligentní a žena. Že je použil v jedné větě.

Byla pro něj tajemství, jakýmsi diamant na hromadě kamenů ostatních žen. 

Ano, líbila se mu, proto jak byla schopná mu odporovat.

Ale musela se naučit, kde je její místo a kdo je tady u kormidla.