His Eminence /CZ/

Cinquième

Solideo, též zuccetto či pileolus je malá kulatá čepička, kterou nosí katoličtí duchovní.

Druhý den ráno, ve stejný čas jako včera stála Elaine připravená v hale a čekala. Skoro se těšila, až se nahoře na schodech objeví Jeho Eminence a pokyne jí, aby šla s ním. Bylo to svým způsobem strašně vzrušující, protože takové věci se neděly každý den. Vlastně, za celý život se některým nepoštěstily vůbec a ona to věděla. Žila tak jakoby měla zítra zemřít. Konec konců, vzhledem k tomu s kým pracovala to bylo celkem možné. 

Kardinál přišel velmi brzy. Ani se na ni nepodíval a jen máchl rukou, tak jak to uměl. Prsty se pohnuly jeden po druhém a celé to působilo téměř hypnotickým dojmem. Elaine zatřepala hlavou, aby se vzpamatovala a s mírným povzdechem se posadila naproti kardinálovi. 

To ráno pršelo. Ulice Paříže byly tak rozbahněné, jak to dívka ještě nezažila. Venku nebyl skoro nikdo a obloha vypadala jako při Apokalypse. Slunce jakoby nikdy nemělo vyjít.

Jediný, kdo měl dobrou náladu byl Richelieu. Pobrukoval si nějakou melodii, pod knírem se nejspíš i usmíval a vypadalo to tak zvláštně. Ji samotnou by nikdy nenapadlo, že by se mohl usmívat nebo mít dobrou náladu. Bylo to skoro rozkošné.

"Je moc dobře že prší, slečno LaBlanc. Minulý rok bylo sucho a královská pokladna to pocítila." poznamenal a podíval se ven z okénka. Místo cesty teď byla jedna velká kaluž a Elaine to fascinovalo. Přikývla na souhlas a i nadále se věnovala kapičkám, které odlétávaly od kol vozu. Bylo to překrásné.

"Vaše Eminence, mohu se zeptat, co..." zarazila se uprostřed věty, když zvedl pohled a podíval se jí do očí. Ty oči. Tak krásné. A děsivé. Děsivě krásné.

"Ano?" zamračil se, když zjistil, že se zasekla uprostřed věty. Dívka zamrkala a pokusila se o úsměv, ale nešlo jí to. "Chtěla jsem se zeptat co budu mít dnes na práci."

"To ještě nevím. Proč vás to zajímá? Máte snad nějaké plány?" Zase ji propaloval tím svým pohledem. Bylo to neskutečné. Jakoby jí viděl přímo do duše, jakoby v ní uměl číst stejně dobře tak jak ona uměla číst v knihách. Koukal na ni, jakoby věděl na co včera v noci myslela.

Koukal na ni, jakoby včera v noci myslel na to samé.

Elaine sebrala všechnu odvahu, kterou v sobě měla a odpověděla mu. "Nemám plány, jen mě to zajímá. Jaké plány bych mohla já mít?" To, že, kdyby si poslední větu odpustila tak by měla klid jí došlo, až když ji vypustila z úst.

"Nevím. Třeba nějakého chlapce." Když to říkal, bylo jasně vidět, že potlačuje samolibý úšklebek. "V Paříži není žádný chlapec, který by si získal moji přízeň." opáčila a na slovo chlapec dala velký důraz. "To se divím." promnul si ruce kardinál a pokračoval. "Určitě máte spoustu nápadníků. Soudě dle vašeho vzezření, samozřejmě."

"Mnoho povolaných, ale málo vyvolených." vrátila mu to a pak se zarazila. "Nejste vy náhodou kněz?"

"Kardinál." opravil ji a tázavě zvedl obočí. Zajímalo ho, kterým směrem se bude jejich hovor dále vyvíjet.

"Tak kardinál, promiňte. Ale neměla by vám být ženská krása cizí?" vrhla se do toho dívka rovnou po hlavě a uvědomila si, že to co tu dělají určitě není úplně podle morálních zásad a že spíš než že se spolu baví by to pro náhodného pozorovatele mohlo působit jakože spolu flirtují.

"To, že jsem církevní hodnostář ještě neznamená, že se nemůžu koukat kolem sebe. Konec konců i já jsem jenom člověk a nakonec i muž." řekl Richelieu a Elaine tak nějak nevěděla co má odpovědět. 

Chvíli tedy mlčela a nakonec se dobrala nějaké kloudné věty i když taky to nebyl žádný zázrak. "V tom případě vám děkuji za poklonu." Pak se otočila a pohled opět upřela na kapky dopadající na zem. Neměla nejmenší tušení co to mělo znamenat, ale tato debata byla neskutečná. Děsila a bavila ji zároveň. Tak nějak se nakonec dobrala závěru, že o ni má První ministr očividně zájem, ale nějak jí to nešlo na rozum. Tohle se nemělo dít a nedělo. Nesmělo se to.

A právě proto ji to bavilo.

Když dojeli k Louvru, déšť ještě zesílil. Richelieu si povzdechl, otevřel dveře a rychlým krokem přešel těch několik metrů. Elaine ho následovala, ale na rozdíl od něj na sobě neměla kůži, takže za tu chvilinku stihla zmoknout až na kost.

Vešla dovnitř a pokusila se ze sebe tu vodu nějak setřást, ale Richelieu byl rychlejší a už si to rázoval chodbou. Ona se sebrala a už zase kráčela za ním, ale tentokrát v uctivé vzdálenosti. Tak nějak si ho chtěla pořádně prohlédnout než si zase sedne za ten svůj stůl. Pravda, i tam vypadal velkolepě, ale tohle bylo něco jiného.

Tak jak ho vídala vypadal skvěle. Věděl, co si má obléci, aby působil tak jak chtěl. Dnes šel v černém kabátu a kalhoty, plášť v kardinálské červeni to celé podkresloval a doplňoval onen nebezpečný dojem. Na krku se mu věčně houpal kříž a na hlavě měl usazené solideo, ale to nebylo to, co teď pozorovala.

Jeho chůze byla fascinující, stejně tak jako kudrlinky, které nezbedně trčely všemi směry.

Musela se pousmát, když jí došlo, že použila slovo nezbedně při popisu právě Richelieua. Vždyť byl dle popisu krutý a panovačný bastard.

Ale nutno uznat, že naprosto kouzelný bastard.