His Eminence /CZ/

Dix-neuf

Renesanční okna ze vyznačují lemováním polosloupy a rovněž podokenní a nadokenní římsou. Bývají obdélníkového tvaru a sdružují se do dvojic.

Elaine nevěděla co si počít. Takhle to přece nechtěla, ale zároveň po tom tak moc toužila, že byla ochotná dát vše všanc.

Jenomže, Jeho Eminence už byl dávno pryč a ona neměla nejmenší možnost to s ním rozebrat. Chtěla s ním mluvit, chtěla mu toho tolik říct, ale vsadila by cokoli, že její dveře jsou zamčené. Aby se o tom přesvědčila, přešla k nim a vzala za kliku. Přesně jak očekávala.

Rozhlédla se po místnosti. Nemohla tu jen tak zůstat a sedět. Nemohla jen čekat až se vrátí a co udělá. Tím by jen potvrdila fakt, že mu není rovnocenná. Až do teď tak činit mohla, ale nyní musela jednat.

Jelikož dveřmi to zcela jistě nepůjde, existovala jen jedna možnost jak se dostat z této místnosti. Oknem. Ten nápad zněl tak šíleně, ale když se nad tím zapřemýšlela, mohlo by to vyjít. Podél oken vedla římsa, mohla po ní dojít až k oknu u schodů a to je skoro vždycky otevřené. Mohla by to mít za chvilku z krku a rovnou si rázovat ke kardinálově kanceláři. A nebo by se mohla spustit o patro níž, dostat se do jeho ložnice a počkat tam na něj. 

Ve své euforii ale zapomněla, že není mušketýr.

A tak, když už stála na parapetu a do obličeje jí foukal studený vítr, až když koukala do posledních paprsků západu slunce, až v tu chvíli ji napadlo, že to nejspíš není ten nejlepší nápad.

Jenomže když Elaine LaBlanc něco začne, jen tak se toho nepustí. A tak se krůček po krůčku, bez bot samozřejmě, nebyla sebevrah, vydala po římse doleva. Rukama se křečovitě držela rámu střechy, který nebyl zas tak vysoko, aby se na něj nedalo dosáhnout a byla to jediná možnost jištění, která se naskýtala.

Paříž již potemněla a mraky čas od času zahalovaly ustupující měsíc. Ten tedy příležitostně zářil a paprsky světla se odrážely ve vlnkách řeky Sieny. Kdesi v dálce bylo slyšet zpěv, snad z nějaké hospody.

Po ulici pod Elaininýma nohama prošly dvě ženy. Hlasitě se o čemsi bavily a dívka se jen modlila, aby je nenapadlo podívat se nahoru. To by se totiž vysvětlovalo celkem složitě.

Až když ulice pod ním opět utichla vydala se opatrně dál. Šlo jí to celkem obstojně, za nepříliš dlouhou dobu už stála u okna na schodiště. Pousmála se, zatlačila do něj a... Nic.

"Sakra!" zaklela a došlo jí, že bude muset vymyslet něco jiného. Ano, mohla by se vrátit, ale to ji ani nenapadlo. Už se dostala tak daleko, nevzdá to.

Rozhlédla se a zjistila, že jediná možnost je dostat se dolů a vejít vchodem pro služebnictvo. Hračka.

Tedy, až na to, že balancovala několik metrů nad zemí a jestli spadne, bude definitivně po ní.

Popadl ji záchvat paniky a ona se už už chtěla vrátit, ale uklouzla jí noha a ona jen tak tak zabránila pádu. To ji sice vyděsilo, ale zároveň ji to donutilo soustředit se. Dokázala by se spustit dolů a použít vrchní rám okna pod ní jako žebřík a slézt až dolů.  Zhluboka se nadechla, celkem komplikovaně se chytila rámu na kterém teď stála. Trošku se klepala, ale i tak se jí podařilo nohou nahmatat římsu, postavit se na ni a získat stabilitu. Křečovitě se držíc to celé zopakovala a už stála na okně v druhém patře. Pokusila se napřímit, ale podklouzlo jí to a ona se jen tak tak stačil chytit rukama. Nohama tedy marně tápala ve vzduchu a snažila se najít římsu, ale nedařilo se jí to. Prsty jí pomalu vypovídaly službu a ji napadlo, že je ve výšce, ze které by mohla zvládnout dopadnout v pořádku. Podvrtnout si kotník při troše štěstí. Matně si uvědomovala, že slyší nějaké hlasy a tak když se pustila a letěla vzduchem, ani ve snu by ji nenapadlo, že místo na tvrdou zem dopadne někomu do náručí.