His Eminence /CZ/

Soxiante - quatre

Dnes, 4. prosince 2018 je to přesně 376 let od smrti kardinála Richelieu. K této příležitosti vydávám tuto kapitolu, která je jednou z posledních (ale nikoli poslední) kapitol této knihy.

Vaše EmaZuro

Kardinál Richelieu během svého života konsolidoval královskou moc, rozdrtil opozici jak politickou tak náboženskou, udělal z Francie centralizovaný stát a založil politiku, která upřednostňovala národní zájmy (raisón D'Étad) před morálkou a náboženstvím. Podporoval umění, vědu a lingvistiku společně s kolonizací, převážně v Severní Americe. Významné jsou též jeho zásluhy v Třicetileté válce. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní politiky.

Bylo 4. prosince léta páně 1642, někdy kolem čtvrté hodiny ranní, když Armanda vzbudil křik. Neměl už dostatek sil na to, aby se posadil, ale pořád dosáhl na zvonek, který měl hned u sebe, aby si mohl zavolat pomoc. Dal by ruku do ohně za to, že to byla Elaine.

Zazvonil a ihned přiběhla jedna služebná a v bezpečné vzdálenosti se zastavila. 

"Co se děje, Vaše Eminence?" zeptala se a on sebral všechen dech, aby vůbec něco řekl.

"Co se děje?" dostal ze sebe jen a zakašlal. Služebná chvíli nechápala na co se jí to ptá, ale nakonec jí to došlo.

"Slečna LaBlanc, pane. Ona... Rodí."  pronesla a skousla si ret. "Nechtěli jsme vás budit, Vaše Eminence."

Nic neřekl. Neměl sílu se zlobit a vlastně neměl ani důvod. Nadechl se a zachraptěl. "Chci každou informaci." 

"Jistě, Vaše Eminence." otočila se dívka a když opouštěla místnost, napadlo ji, že je jí vlastně toho ubožáka i líto.

________

Elaine naposledy zakřičela a položila hlavu na polštář, zatímco žena, která jí asistovala u porodu vzala do rukou její plačící dítě a odešla ho opláchnout. Další jí pomohla se položit a otřela jí čelo od potu. Venku už byl jasný den a ona neměla tušení jak dlouho tady křičela a svíjela se v bolestech, ale byla šťastná.

"Je..." Zašeptala a otočila hlavu tak, aby viděla na svoje dítě. "Je v pořádku?"

"Jistě, madame, jistě. Počkejte chvíli." ozvala se porodní bába s dítětem a otočila se zpět k ní. S dítětem v náručí došla až k Elaine a opatrně jí ho vložila do náručí.

"Je to holčička." oznámila jí a Elaine se usmála. "Holčička." zašeptala a podívala se na ni pořádně. Byla vzhůru a koukala na ni jejíma velkýma šedýma očima. Jeho očima.

Měla jeho oči. Podívala se na ni a bodlo ji u srdce. Musela mu ji ukázat, musel ji vidět ještě předtím, než ji nadobro opustí. Nezbývalo moc času.

Ale teď ne. Teď si musela odpočinout, v tomhle stavu k němu nemohla jít. Byla vyčerpaná, unavená a jediné co chtěla bylo spát. Žena po její levici položila její dceru do kolébky a poslední, na co myslela Elaine předtím, než usnula bylo to, že když tenkrát poprvé nasedala do kočáru, určitě by ji nenapadlo, že jednou povije dítě nejmocnějšímu muži Francie.

_________

Den se chýlil ke konci, slunce zapadalo za obzor a kardinál Richelieu si byl skoro jist, že to bylo naposled, co ho viděl. Přišel už i kněz a dal mu poslední pomazání, pro případ, že by nepřežil noc. Teď už věděl, že má dceru a chtěl ji vidět. Zazvonil na zvonek a přiběhla služebná.

"Ano, pane?"

"Chtěl bych vidět slečnu LaBlanc a její dítě. Mohla byste mi ji přivést?" zachraptěl a dívka udělala krok dozadu.