His Eminence /CZ/

Quinzième

Tykání - v mnoha společnostech je považováno za důvěrné, neformální a v mnoha situacích a společenských vztazích nepřijatelné.  

Elaine seděla naproti Jeho Eminenci naprosto mlčky. Pohledem už ho prozkoumala snad tucetkrát a nedokázala se zbavit toho šíleného pocitu, který ji zevnitř svíral. Měla pocit, jakoby jí něco velkého rostlo v hrudníku a každou chvílí se to mělo vydrat ven. Chtěla by ho obejmout. Chtěla by ho dokonce i políbit. Byl tak blízko, bylo by to tak jednoduché a nikdo by se o tom nedozvěděl...

"Jak jste se vyspala?" začal kardinál a ona se pousmála. Potlačila jízlivou poznámku o tom, že to snad musí vědět nejlpe sám a rozhodla se ho ještě trošičku poškádlit. "Špatně. Vlastně jsem skoro vůbec nespala. Mám s tím teď problémy."

Kdyby ho neznala, mohla by si myslet, že ho to nijak nepoznamenalo, ale právě protože s ním trávila tolik času, tak věděla, že se mu v očích zračilo zděšení. Věděla, že tam v noci byl. Zahřálo ji to u srdce, ale i tak musela hrát svou hru i nadále.

"Vážně?" optal se a ona se na něj usmála.

"Vážně."

________

Ten večer seděla Elaine na své posteli a zírala na přívěšek ve své dlani, když tu se rozrazily dveře a v nich se, zcela dle jejích předpokladů, objevil kardinál. V jeho zádech stáli dva gardisté, což bylo to jediné, co bylo překvapivé.

On vstoupil a oni zůstali na chodbě. Zavřely se za ním dveře a oni tam zůstali sami. V té malé místnosti.

Dívka se nepostavila. Koukala na Jeho Eminenci, mlčky se usmívala a prohlížela si jeho vysoké kožené boty. Čekala tento moment už nějakou dobu. 

Již dva úplňky před její ložnicí každou noc hlídkovala služba. Tvářila se že to neví, ale bylo ji nad slunce jasné proč se to děje. Každičkou noc na ni někdo dával pozor. 

Každé ráno nacházela před svými dveřmi květinu. Pokaždé byla jiná, jednou růže, jednou tulipán, častěji se objevovaly levandule. Všechny si je nechávala, jednou to dokonce dospělo do takové situace, že už je neměla kam skládat, ale nakonec se to vyřešilo.

Pohledy, kterými ji Armand Jean Du Plessis de Richelieu zahrnoval byly všeříkající. Ale ona, ona se tvářila, že nic z toho nechápe. Muselo ho to dovádět k šílenství.

Dokonce jí jednoho krásného rána, zatímco spolu seděli v kočáře, nabídl jí, že mu může, ovšem pouze v soukromí, říkat jeho prvním jménem. Odmítla, i když tou dobou už o něm takto přemýšlela.

"Nemůžu, Vaše Eminence. Prostě to není správné." sklopila zrak a napadlo ji, jestli to už nepřehání. Kardinál na ni jen mlčky koukal a už ani nevypadal překvapeně. Zvykl si na to, že je schopná odmítnout návrhy, které se neodmítají. V jeho obličeji se ten den už objevil jen drobný šibalský úsměv. Kdybychom měli nějakým způsobem vyložit, co si myslel, bylo by to přibližně něco jako: "To je moje holka."

Večer vždycky našla před dveřmi nějaké cukroví. To sice mělo za následek, to, že poněkud přibrala, ale podle všeho to nebylo zas tak šílené. Kardinál na ni pořád koukal tak jako před tím. Ba naopak, měla pocit, že s každým dnem se blíží více k tomu momentu.

Seděla tam a koukala na něj. Na prvního ministra Francie v jeho monstróznosti a plné síle. Ti dva muži za dveřmi by ji na jeho povel klidně zabili, ale ona věděla, že se tak nestane. Byla pod jeho ochranou.

Hrát slepou a hloupou ji bavilo. Kardinál se jí předbíhal, naznačoval, skládal jí poklony až začínala mít slečna LaBlanc pocit, že to není ten samý muž, který ji vždycky co nějakou dobu spražil pohledem a vyhrožoval Bastilou.

Někdy Bastilou, jindy arsenem, obviněním z čarodějnictví, deportací do Nového Světa, ale vždycky, vždycky z něj šel strach. Jen chvíli a ona v hloubi duše věděla, že by jí to neudělal, ale bylo to tak.

A tak obcházela dál. Opatrně, pečlivě, leč zdánlivě si udržovala odstup, ve spirále kroužila kolem Armanda a doufala, že když dojde do středu, neroztrhají ji vlci.

Protože ve středu na ni čekal vlk s šedýma očima, pohledem šelmy a něčím, co ji k němu táhlo. Přímo do chřtánu bestie.

Bestie, která stála teď těsně vedle ní a měla v plánu ji rozsápat.

A tak se Elaine postavila, usmála se a s naprostým klidem v hlase ho oslovila.

"Tak copak bys chtěl, Armande?"