His Eminence /CZ/

Troisième

Celibát - z latinského /caelebs/ tedy neženatý, svobodný je závazek žít bez manželství, též bez pohlavních styků. Bývá tradičně spjat s mužským i ženským mnišstvím.

"Tady to máte, Vaše Eminence." položila Elaine list před kardinála a usmála se na něj. Ten zvedl pohled a přisunul si dotyčný předmět blíž k sobě. "Skvěle." poznamenal, ale spíš to říkal sobě než jí. Dívka se napřímila, postavila se a napadlo ji, že je tady nejspíš jenom z prostého rozmaru prvního ministra. Vždyť tady neměla žádnou pořádnou práci i v domě toho dělala víc. Ovšem jaký ten rozmar byl, to jí zůstávalo záhadou. Jistě, všimla si, jak na ni Richelieu kouká, ale to přece nic nemohlo být, ne? Byl to přeci církevní hodnostář, byl to kardinál. Svěcený ve Vatikánu. Pokud si správně pamatovala a i to byl jen slovní obrat, protože jí to bylo naprosto jasné, existovalo něco jako slib celibátu. A ten podle všeho nedovoloval danému člověku milostné pletky ani nic podobného.

I když, dívajíc se takhle na Jeho Emineci, který si zamyšleně hryzal horní ret ji napadlo, že on vlastně byl výjimkou z většiny pravidel. Měl majetek a ne drobný, co slyšela tak rozhodoval o životě a smrti mnoha lidí a podle všeho také podváděl. Je moc dobře možné, že by se na ni takhle mohl koukat a následně chtít víc. Ale dokud se jenom kouká, nebude s tím Elaine mít problém. Konec konců, nebyl by první. A lichotilo jí to. Přeci jen, když o vás projevuje zájem První ministr, dokáže to pořádně zvednout sebevědomí.

Ona totiž nikdy netoužila být dobrou hospodyňkou a skvělou manželkou, to doopravdy ne. Právě proto odjela ze své rodné vesnice sem, do Paříže a kde je teď? V samotném královském paláci. Tatínek by na ni byl hrdý. Už by nebyl tak hrdý kdyby zjistil, že pracuje pro toho a teď by otce doslova citovala "zatraceného kardinála" ale co už. Co bylo bylo a co je bývá to podstatnější. Momentálně přece stála v pracovně nejmocnějšího muže Francie, či druhého nejmocnějšího, podle toho jak jste se na to chtěli koukat, a čekala až jí řekne co má dělat.

"Nepostávejte tady tak a..." zarazil se Richelieu, jakoby nevěděl co říct. Všemocnému kardinálovi došly slova, což Elaine trošičku zvedlo náladu. Tak přece jen to byl člověk. Jenom člověk.

"A?" zvedla obočí a usmála se. Najednou už z něj neměla takový strach. Strach měla, ale ne takový.  

"Vezměte tento dopis." řekl a orazil svou pečeť do ještě horkého vosku "A odneste ho po tomto schodišti muži, který si říká D'ceirac. Ten už bude vědět kam že to má odvézt. Pak se vrátíte a já vám dám další instrukce."

Elaine v duchu protočila panenky a převzala list. Pak se zarazila a udělala drobné pukrle. "Víte, Vaše Eminence..." zvedla hlavu a usmála se svým nejmilejším ale také nejhranějším úsměvem. "Chci vám poděkovat že takovýmto způsobem rozvíjíte můj přirozený talent." Pak se otočila a po točitých schodech seběhla dolů. Ano byla sarkastická, ale zasloužil si to. Nebude jí tady věšet bulíky na nos. Určitě tady není jenom aby jí pomáhal se vzdělávat. 

Začínala mít pocit, že to má být právě naopak.

________

Skoro celý den proběhl v podobném duchu. Elaine probrala všech šest truhel, které se v místnosti nacházely, vždy aby našla jakýsi dokument, který Richelieu následně důležitě položil na desku svého stolu a nechal být. Byla si jistá, že to dělá jen ze svého pocitu naprosté moci a ano, ona se nemohla nijak bránit. Bylo to poněkud ubíjející, ale měla spoustu času pozorovat prvního ministra v přímém přenosu. Vlastně byla v úplném srdci Francie, tady všechno vznikalo a zanikalo, právě rukou tohoto muže. A ano, čím víc se na něj koukala, tím více měla pocit, že...

Vlastně ani nevěděla jaký že to je pocit, prostě to byl pocit. Dokázala by tam sedět hodiny a pozorovat ho jak píše. Jak tahem pera rozhoduje o životě a smrti. Ale jinak pořád nechápala proč tam je.

Jen mezi třetí až pátou hodinou musel kardinál do akce, což znamenalo že si šel promluvit s králem. Ono to tak určitě nebylo, ale Elaine to tak viděla. Takže celé ty dvě hodiny seděla na jedné z truhel a četla si jednu z knih z poliček. Mohla si sednout do jeho křesla, jen co je pravda, ale zas tak drzá a odvážná nebyla. Ještě. Svírala v rukou Evangelium podle Petra a nebavilo ji číst to, ale nic lepšího tam nebylo. Upřímně nabývala dojmu, že knihovna je tam ze stejného důvodu jako ona. Na okrasu.

Když se Jeho Eminence vrátil a mlčky si sedl zpátky za stůl, došla dívce trpělivost. "Mohl byste mi prosím dát nějakou práci nebo mě už propustit? Nevidím žádný význam mého setrvání zde." Větu schválně formulovala tak krkolomně, snad aby tím upoutala jeho pozornost. To se jí ale povedlo jenom částečně. "Můžete odejít až uznám za vhodné."

"Tak jaká je pointa? Proč jsem tady, když vlastně nic nedělám?" postavila se a došla až k němu. Rukama se opřela o lakované dřevo a předklonila se tak, aby mu viděla do očí. "Vaše Eminence." dodala, aby nemohla být nařknuta z toho, že je drzá.

"Jak jsem řekl. Rozvíjím váš talent. Měla byste být vděčná." podíval se na ni, ale místo do očí mu pohled sklouzl trochu níž. Usmál se a pak přikývl. "Ale konečně, dnes už vás nebude třeba. Takže zítra ve stejný čas."

Když opouštěla místnost, tak Elaine nejen tušila, ona si byla jistá, že pozoruje každý její pohyb. A to ji děsilo a lichotilo zároveň.