His Eminence /CZ/

Vingt et un

Richelieu je považován za průkopníka a symbol nového způsobu politiky, která z velké části upozadila morální a náboženské ohledy, před kterými upřednostňoval zájmy státu.

Když Elaine bosky procházela chodbou pro služebnictvo napadlo ji, že by asi nebylo chytré, kdyby ji někdo viděl. Špatně by se jí to všechno vysvětlovalo. A tak, místo toho, aby šla schody pro služebnictvo se do Kardinálovy pracovny vydala přímo hlavními shody. Ano, zní to poněkud paradoxně, ale Jeho Eminence teď byl v pracovně a nikdo jiný tudy nechodil, takže to jakýmsi způsobem dávalo smysl. A tak se jí podařilo nepozorovaně dojít až před ony dveře. Zhluboka se nadechla, naposledy si pokusila v hlavě říct, že to co dělá a to co se chystá udělat není hřích a rovnou vešla. Bez klepání.

Armand seděl za svým stolem a ve světle svíčky cosi psal. Když otevřela dveře, ani nezvedl hlavu a křikl "To neumíte klepat!" Až pak odlepil oči od papíru a na obličeji se mu objevil překvapený výraz. Elaine tam stála v polotmě, ale i tak ji ihned poznal. Vlasy, které si před svou cestou z okna dolů ledabyle sepnula do copu jí teď z části volně vlály kolem tváře, byla bosá a celý její příchod působil poněkud absurdně. Kardinál se opřel o stůl a postavil se.

"Elaine?" nakrčil obočí a naklonil hlavu, snad jakoby nevěřil, že je to ona.

"Pěkný večer." prohlásila, zavřela za sebou a došla až k němu. "Překvapila jsem vás?"

"Musím uznat, že ano a to se moc často neděje." zůstal muž opřený a prohlížel si její nádhernou tvář v mihotavém svitu svíčky. "Jak jste utekla?"

"To byste chtěl vědět." ušklíbla se a odhrnula si pramínek vlasů z tváře.

"Už zase jste drzá?" nakrčil obočí on a dívka se zvonivě zasmála.

"A budu vždycky. Jenomže kdybyste chtěl ženu, která je hodná a poslušná, už byste takovou měl a já bych to nebyla. Je to tak?" Těmi slovy ho odzbrojila a on jen mlčel.

"Ale, ale. Že by velkému Kardinálovi Richelieu došly slova?"

"Pravda je, že pro vás mám jistou slabost, ale to neznamená, že ze mě budete dělat hlupáka. A navíc, musím exemplárně potrestat ty muže, kteří vás hlídali." vrátil se zpátky do sedla Armand a ona zakroutila hlavou. "Nemohli mě zastavit. Zakázal jste jim chodit dovnitř, kromě pravidelných hlídek a já utekla oknem."

"Oknem?!" zvedl muž tentokrát obě obočí a ona přikývla. "Ano. Sešplhala jsem dolů a..."

"Víc snad ani nechci vědět. A to všechno jste udělala, abyste mě ohromila? Protože podle mě je to nezodpovědné."

"Ano. Mám vás ráda." prohlásila a to mu opět vzalo vítr z plachet. "Takže... Jste slezla z třetího patra a riskovala smrt, jen abyste mi řekla, že mě máte ráda?" zeptal se opatrně a ona přikývla.

"Ženy." procedil mezi zuby, odsunul židli a obešel stůl až k ní.

"Tak jste tady. Co mi má zabránit vás opět zavřít ve vašem pokoji?" pronesl panovačně a ona se usmála nejmileji jak to jen uměla. "Přijímám vaši nabídku."

"Jak můžete vědět, že má nabídka stále platí?" odpověděl jí obratem, snad jakoby věděl, co mu odpoví. "Políbil jste mě." naklonila trochu nejistě hlavu na stranu, jakoby si nebyla jistá, jestli si z ní dělá legraci nebo ne.

"Jsem první ministr Francie. Já můžu všechno."

I v šeru bylo poznat, jak Elaine protočila panenky. "To jste. Jste mocný muž. A za každým mocným mužem stojí silná žena. Nechte mě být tou ženou." Ani nevěděla, kde bere tak velká slova, byla překvapená sama sebou.

"Není nic jako silná žena." zamumlal a ona se napřímila. Hrklo to v ní a udělala krok dozadu. "V tom případě tu nemám co dělat." prohlásila, otočila se a kráčela ke dveřím. Srdce jí bilo o sto šest. Jestli ji doopravdy nechá odejít, tak neví, co bude dělat. Neměla ale na vybranou. Musela si být jistá, že mu na ní alespoň maličko záleží. Nedoufala, že by její city byly opětovány se stejnou intenzitou, ale potřebovala vědět, že ji má trošku rád.

Až když byla úplně u dveří, odpověděl jí.

"Ledaže byste mě chtěla přesvědčit o opaku." To byl celý on. Nikdy neztratit převahu. Dívka se zastavila a otočila. Pak váhavým krokem došla zpět až k němu a zastavila se kousek od něj. On se usmál, nebo spíš pousmál, ale pořád to byl úsměv, jaký u něj obvykle nevídala. Byl jen letmý, ale byl.

Pak jí položil ruku na tvář a nyní již mírně přívětivějším tónem pokračoval. "Kdybys byla tak hodná a vrátila se k sobě do pokoje, něco bych tu dodělal a pak dořešíme detaily."