His Eminence /CZ/

Soxiante - un

Za příčinu smrti kardinála Richelieu je považována tuberkulosa v kombinaci z komplikací způsobenou zánětem pohrudnice.

Léto bylo nečekaně chladné, až to nebylo zvyklé. Slunce svítilo málo a Elaine byla bledší než kdy předtím. Ano, byla těhotná a z důvodu předchozích potíží jí Armand zakázal kamkoli chodit. Ona ani nechtěla. Trávila své dny ve svém pokoji a trápila se. Trápila se kvůli Armandovi. 

Viděla, jak jí schází před očima. Všimla si toho, toho by si všiml i slepý. Kašlal čím dál tím víc, byl bledý a slábl. Elaine kvůli němu proplakala spoustu nocí, bála se o něj čím dál tím víc. Sama měla strach ještě i o sebe a o své nenarozené dítě, byla téměř paranoidní. Ale strach o kardinála byl reálnější, den ode dne větší a silnější.

Přechod z léta do podzimu byl téměř nepoznatelný. Na Elaine bylo jasně poznat, že je těhotná, ale kdy měla rodit bylo pro všechny okolo záhadou. Nebyla si jistá ani ona, ani lékaři, kteří za ní chodili téměř každý den. Nepotřebovala jich tolik. Potřeboval je Armand.

Vešel do místnosti s kašlem a ona opatrně vstala. Nemohla jen tak vyskočit, ale i tak udělala co mohla. Bylo září a dny již nebyly tak dlouhé, takže kardinál vždy přišel za tmy.

"Armande!" oslovila ho káravým tónem a přešla až k němu.

"Jak se cítíš?" podíval se na ni a mírně zasípal, jak se snažil popadnout dech.

"Já? Podívej se na sebe! Vypadáš, jako by na tebe sáhla smrt, Armande, a to ještě ani nezačal podzim. Kolikrát jsem ti říkala, že si máš odpočinout?" začala zhurta a on zakroutil hlavou.

"Nemůžu odpočívat, Elaine. Jsem moc vytížen..."

"S tímhle přístupem se nedožiješ narození dítěte." zamračila se a on se zasmál.

"Toho se dožiji, i kdybych měl být na smrtelné posteli. A má drahá, před chvílí mi bylo padesát sedm. Už tak jsem tu až moc dlouho."

Skočila mu do řeči. "Opovaž se něco takového ještě jednou říct! Pojď, sedni si." Vzala ho kolem ramen a spolu došli až k posteli.

"Elaine, já nejsem malomocný." žduchl do ní jemně a ona se zasmála.

"Vypadáš tak." okomentovala to a posadila se vedle něj. Objal ji.

"Elaine, jak se cítíš?"

"Jsem v pořádku, vážně. Podívej se na mě. Vede se mi tak, jako nikdy. Tohle dítě už donosím, drahý, nic mi není, jsem v pořádku a zdravá. Ale bojím se o tebe."

"O tom se bavit nebudeme, Elaine." pohladil ji po obličeji a zamyslel se. Nechtěl se o tom s ní bavit, nechtěl ji zatěžovat. Mohlo by to ublížit jí i dítěti. Svůj stav vnímal, viděl co se s ním děje a věděl, že zimu už nepřežije. A i kdyby, další léto už ho stejně nečeká. Věděl to. Měl teď ale spoustu práce, protože Elaine nebyla sama v očekávání. I královna nosila pod srdcem dítě, budoucího následníka trůnu a on zařizoval spoustu věcí.

Miloval Elaine, věděl to a teď si byl schopen to i přiznat. Teď, když věděl, že už ji to nemůže nijak ohrozit. Koukal se na ni a držel ji kolem ramen, tiše poslouchal jak dýchá.

Zakašlal a sundal si boty.

"Drahá, měli bychom si odpočinout." prohlásil a natáhl se na posteli.

Možná to bude naposled, chtěl dodat, ale nedodal.

Jakkoli mě nesnášíte, prosím. Vydržte to s nimi až do konce. Myslím si, že si to zaslouží.