His Eminence /CZ/

Trente-quatre

"Rozum musí všechno usměrňovat a řídit."

- Armand Jean Du Plessis de Richelieu

Druhého dne večer se Jeho Eminence objevil znova. Zasedl za stůl a pokračoval ve své administrativě, nehledě na to, že tam byla Elaine. Práce vždy první.

Jí to nevadilo. Vzala si Machiavelliho, posadila se na postel tak, aby na sebe viděli a četla si. Četla si tak dlouho, než padlo šero a ji začaly bolet oči. Zaklapla knihu a usmála se při pohledu na Armanda. Seděl tam, perem jemně jezdil po papíru, tak mocný, tak krásný.

Zvedl hlavu a podíval se na ni.

"Přemýšlel jsem." začal a odsunul listinu od sebe. "A napadlo mě, že kdyby tě události a situace tady v Paříži stresovaly, nebo ti byly nepříjemné, tak že kdykoli mužeš odjet do Provance, do mého letního sídla."

"Asi to nehrozí." usmála se a pokračovala. "Jsem tu s tebou ráda."

"Dobře. Já toho teď na chvíli nechám, ano? Myslím si, že je škoda, že jsi tam tak sama."

______

Týdny plynuly. Armand trávil u Elaine celé večery a ráno buď brzy odcházel, nebo zůstal a řešil papíry ještě u ní. Ona kolem něj obcházela, povídala si s ním. Trávit s ním čas pro ni bylo pożehnání, štěstí. Milovala ho. A on, on jí to nikdy neřekl, ale věděla, že ji miluje taky.

Jejich vztah se stával jistým, samozřejmým, jako by byli manželé. Jistota, se kterou se Armand k ní každý večer vracel byla stejná, jako ta, se kterou se domů vrací muž ke své ženě. Přesně to, co Armand potřeboval. Zázemí. Místo, kde nemusel být nestvůrou. Žena, která ho oddaně milovala, žena, která byla jen jeho. Nemyslel si a nevěřil, že by to tak mohlo zůstat navždy. Ale bylo to tady a teď a on si to užíval.

Elaine žila jako v pohádce. Šťastná, že má muže, který ji bere takovou jaká je, který si nemyslí, že je hloupá a nedělá si z ní služku. Že jí věří a mluví s ní o politice. Doufala, doufala strašně moc, že to vydrží. Možná ne navždy ale alespoň pár let. Armand byl hluboko v jejím srdci. Nechtěla ho ztratit, nechtěla, aby to skončilo.

"Armande?" zeptala se jednoho jarního odpoledne Elaine, vstala a přešla k oknu, aby vyhlédla na ulici.

"Hmm..." zamručel a pokračoval dál. "Nezdá se ti to poněkud stereotypní? Myslím, náš vztah."

"Ne. Vyhovuje mi to." odpověděl a zvedl pohled. "Tobě ne?"

"Jsem.. Jsem s tím v pořádku, ale občas přemýšlím..."

"Tak nepřemýšlej." přerušil ji a pokračoval v práci. Elaine se zasmála. 

"Tak dobře." usmála se a přešla za něj, ruce mu položila na ramena a jemně mu je promasírovávala, protože to jí dovolil když pracoval. Nic jiného. Ale i tak si byla jistá a byla té myšlence věrná, že její láska byla opětovaná a její přítel jí byl a navždy bude věrný a že ona byla jediná žena, kterou si kdy připustil k tělu.

A tak to i bylo.