His Eminence /CZ/

Vingt-six

Španělsko, též Španělské království byla a do nyní je monarchie ležící na Pyrenejském poloostrově.

Elaine strávila celé ráno tím, že procházela místnost sem a tam a s hrůzou si uvědomila, že v této místnosti něco chybí. Musela se ovšem pousmát při představě, že její předchůdkyně pravděpodobně nebyly nějak intelektuálně založené.

Chyběla jí tam knihovnička. 

Bylo by jí to jedno, kdyby tam byla alespoň nějaká kniha, ale když prohledala šuplíky, našla jen hromadu spon do vlasů a nějaké líčidla.

"A pak si o nás muži nemají myslet, že jsme hloupé." povzdechla si a vytáhla z kosmetického stolku hřeben. Byl krásný, kostěný, ale byl to jenom hřeben. I tak se radši posadila na postel a začala se rozčesávat.

Švadlena doopravdy přišla. Postavila ji jen ve spodním prádle doprostřed místnosti a zeptala se jí, jaký střih šatů by si přála.

Elaine stála jako opařená. "Ehm... A co byste mi doporučila?"

V tu chvíli se švadlena, do té doby poměrně otrávená a bez života usmála a začala pokyvovat hlavou.

"Myslím si, že by vám slušely modré šaty. Světle modré. Poměrně jednoduchého střihu. V jednoduchosti je síla, víte?"

"Už jsem něco takového slyšela. A myslím si, že modrá je dobrá nápad."

"Vršek by mohl být bílý. Myslím tím jenom ramena a rukávy." vysvětlovala švadlena dál a v očích jí zářilo nadšení. "Jednoduché, elegantní, bez nějakých krinolín a podobných nesmyslů."

"Dobře." Přitakala Elaine a usmála se ještě víc. "Udělejte to  tak jak chcete."

A v tu chvíli bylo jasné, že má naše hrdinka švadlenu až do konce života.

_________

Paříž, jako každé jiné město je postavené na drbech. A protože král a královna momentálně žili v poměrném klidu a v domě, který si Jeho Eminence drží jako sídlo pro svoje milenky to opět začalo žít, bylo ihned jasné, co se bude dít.

Před domem se začaly srocovat davy. Ne vyloženě davy, ale vždy poblíž postávala skupinka lidí, kteří se snažili nakouknout dovnitř. Elaine se prostě a jednoduše držela dál od oken a protože jí Armand poslal nějaké knihy, ani se tak nenudila. Ano, poslal. Nemohl se za ní stavit, protože řešil poměrně důležitou záležitost z velvyslancem ze Španělska. I tak ale bylo poznat, že se o svou dámu zajímá, protože hned druhý den poté, co se z Elainina nového domova stalo centrum Paříže už před vchodem stáli dva gardisté. A další dva stáli v hale, jeden hlídkoval před vstupem do jejího pokoje a ona se cítila, že kdyby ji byl býval zavřel do té Bastily, hlídali by ji nejspíše méně.

Netrvalo dlouho a oknem proletěl první kámen. Dívka ležela na posteli a četla si, když se ozvalo tříštění skla a následný křik na ulici způsobený útokem jednoho gardisty na toho někoho, kdo onen kámen hodil. Elaine vykřikla a stáhla se dál od oken. Přitisknutá ke zdi , sedíc na posteli poslouchala, jak ten ozbrojenec dole rozhání lidi, kteří se očividně sbírali k většímu útoku. 

Věděla, že by měla něco dělat, ale byla naprosto paralyzovaná. Jen tam seděla, snažila se skoro nedýchat a doufala, že se to přežene. Uslyšela, jak se otevírají dveře a v nich stál ten gardista, který hlídal před jejím pokojem. Rukou v rukavici naznačil ať jde s ním. Ona se zvedla, skrčená došla až k němu a opustili místnost. 

"Mám rozkaz vás dostat do nejlépe zabezpečené místnosti v domě a počkat na posily." procedil mezi zuby, chytil ji za paži a vedl po schodech dolů.

______

Jeho Eminence se naposledy uklonil a opustil místnost. Již ho nebyla potřeba a navíc, u dveří poměrně dlouhou dobu stepoval gardista a vypadal, že nese poměrně závažnou zprávu. Kývl na něj, pomalu vyšel z místnosti a až když se za ním zavřely dveře, tak aby ho král ani královna neviděli, sykl na muže před ním, co že po něm chce. Že má důležitou práci.

A gardista začal polohlasem rozprávět o tom, co se stalo.

Pokud nějaký dosud měl, zamrzl Richeliemu výraz na tváři. Pevně sevřel ruku v pěst, kývl na muže a optal se.

"Chytili jste ho, doufám."

"Ano, pane, Ale obávám se, že takových bude více."

Kardinál zakroutil hlavou. "Nebude. O to se postarám."