His Eminence /CZ/

L'autre

Louvre; Palais de Louvre; je bývalý královský palác postavený ve stylu francouzské renesance a nachází se v Paříži na pravém břehu řeky Seiny.

Elaine stála v hale nachystaná ještě předtím, než první sluneční paprsky dopadly na střechy Pařížských domů. Stála tam v temně modrých šatech a s čepcem na hlavě, sváteční uniforma. Neměla nejmenší tušení co se bude dít. Po deseti minutách čekání se dveře nahoře na chodbě objevili dva muži z kardinálovy gardy a mezi nimi kardinál sám. V ruce držel jakési čtyři listy, koukal do nich a jen když scházel schody, podíval se jinam. Když sešel dolů, zarazil ty dva muž pohybem ruky a zvedl pohled k dívce. Letmo si ji prohlédl a přikývl. Beze slova jí rychlým pohybem dvěma prsty naznačil že má jít s ním a vyrazil ven z budovy. Ona jej, v dostatečné vzdálenosti následovala, tak aby ho zbytečně neprovokovala. Ano, už ho provokovala včera, ale to bylo jiné. Teď z něj měla strach. 

Richelieu nastoupil do kočáru a Elaine, po chvíli váhání nastoupila také. Vždyť co měla dělat, jediné co jí řekl, bylo, že ho má následovat. A tak seděla v tom malém povozu s nejmocnějším mužem Francie a pozorovala, jak pokládá jeden list za druhým až nakonec neměl co nadále studovat a pohledem začal probodávat svou společnici.

"Říkala jste Elaine LaBlanc, ano?" promluvil po chvíli, ale ona měla pocit, že to byla celá věčnost. "Přesně tak." přikývla a po dlouhé době se odvážila podívat do jeho očí. Byly šedé jako moře a cítila v nich cosi prapodivného, cosi zvláštního. Ano, byla to moc, ale i něco jiného. Jen to neuměla pojmenovat.

"Ale nejste z Paříže, že?" Neznělo to jako otázka, spíš si tím ověřoval svou hypotézu. "Ne, to nejsem. Jsem z malé vesnice poblíž Orleans, to je..."

"Vím, kde je Orleans. Znám svou zemi. Znám ji lépe než kdokoli jiný." sykl a ji napadlo, že je nejspíš háklivý na poznámky ostatních lidí. "Jistě, to je mi jasné." sklopila hlavu, ale pořád neuměla přijít na to, co to vidí v jeho očích. Šel z něho strach, takový strach, ale nebála se ho. Z nějakého důvodu neměla pocit, že by jí ublížil.

"A do Paříže jste dojela proč?" zajímal se dál, ale něco v jeho tváři způsobilo, že Elaine nabrala dojem, že ho to vlastně nezajímá.

"Můj otec umřel a já neměla důvod zůstávat doma. A navíc, chci něco zažít."

"Zažít?" zvedl on obočí a jeho výraz zračil pobavení. "Co byste chtěla zažít?"

"Cokoliv." odpověděla, zamračila se a založila si ruce na hrudi. Nepotřebovala dalšího muže, který jí bude vysvětlovat, že jako žena se má jen vdát a poslouchat svého muže.

Kočár zastavil a muž před ní si chytil sutanu. Vystoupil, tak jak to nejspíš dělal už tisíckrát a ona šla za ním. "Vaše Eminence?" vyhrkla, zatímco se snažila vstřebat to, co právě viděla. Před ní se ve své monumentálnosti a neskutečné kráse tyčil Louvre. Překrásná budova, srdce Paříže, sídlo samotného krále. A jistě, místo ve kterém úřaduje první ministr.

"Držte se při mě, jinak se můžete jednoduše ztratit." poznamenal a ona popoběhla, tak aby kráčela hned za jeho ramenem. Očividně si toho nějak nikdo nevšímal, poněvadž došli až ke kardinálově kanceláři bez jakýchkoli zdržení či problémů, že sem nepatří. Nejspíš to doopravdy bylo tím, že se nikdo neptá, co že to kardinál Richelieu dělá, protože to tak bylo lepší.

Jeho kancelář doopravdy vypadala tak, jak si ji představovala. Velký stůl s křeslem a jinak prázdná místnost, když nepočítáte pár truhel a dvě knihovničky. Ty byly plné a pečlivě srovnané, což koneckonců Elaine předpokládala.Monumentální, jako celá stavba, ale tak nějak jinak. Neuměla to popsat. Bylo to osobité. Muž se posadil a chvíli cosi hledal ve stole, než se slečna LaBlanc odhodlala a odkašlala si.

"Vaše Eminence?" Oslovený zvedl ruku na znamení toho že má počkat a hlavu zvedl až po nějaké té chvíli. "Ano?"

"Mohla bych vědět proč jsem tady?" zeptala se a ruce za zády sevřela v pěst. Nejraději by utekla nebo mu jednu vrazila a utekla, ale ani jedno nebyl dobrý nápad.  Richelieu vrátil svůj pohled zpátky k listům na stole, ale odpověděl jí. "Jste tady, protože jste se mi vloupala do knihovny a to opakovaně. Je to naprosto nepřijatelné a měl bych vás potrestat. Ale protože umím ocenit inteligenci a touhu po vzdělání, rozhodl jsem se, že zjistím co ve vás je. Nedělám to často, takže se radši dejte do práce." Když se na to pak podívala zpětně, zjistila, že jí tahle věta nedává smysl.

"Do práce?" Zvedla obočí a snažila se pobrat to všechno, co se právě teď dělo. Nikdy si nemyslela, že by Jeho Eminence byl nějak velký mecenáš vzdělávání žen, protože vždycky slyšela jen opak. Kardinál zvedl pohled. "Přesně tak. Budete mi tu asistovat a pro začátek bych vám byl vděčný, kdybyste se přebrala tamtou truhlou a našla dekret, kterým jsem stvrdil zvýšení daní šlechtě." prstem ukázal aby tím konkretizoval svoji žádost. Až když se otočila a vydala se k truhle, zvedl Richelieu bradu a zabodl do ní pohled. Pečlivě sledoval každičký její pohyb a když se sehnula, aby otevřela víko, samolibě se usmál.

Ne, nebyla tady proto, aby rozvíjel její talent, důvodem byl pravý opak. Kardinál sám moc dobře věděl jakým nebezpečím může být vzdělaná žena. Právě proto ji chtěl mít tady, pod dozorem. A pak tu byl ten druhý a prostší důvod. Když ji viděl, vzbuzovalo to v něm pocity, které už dlouho spaly. A ne, nebyly to emoce, takové věci se kardinálově pragmatické mysli většinu času vyhýbaly. Byl to čistý živočišný pud. Již v té knihovně, tak jak tam stála jen v noční košili, již tam moc dobře pochopil, že tu ženu chce. Už nějakou dobu žil jako mnich, což bylo celkem paradoxní, vzhledem k faktu, že tak měl žít pořád. Jenomže řídit stát není jednoduché a on čas od času potřeboval... Rozptýlení. A právě teď se jeho rozptýlením stala právě Elaine, přestože to nikterak nedával najevo. Tedy, když se koukala.

Když se totiž otočila, věnoval jí tolik pozornosti, že to skoro nebylo zdravé. Ano, byl vždy zásadně proti tahání vztahů do práce a taky proti ženám které neposlouchaly, ale z nějakého důvodu svá pravidla porušil. Nechápal proč, ale své vrozené intuici vždy bezmezně věřil.