His Eminence /CZ/

Trente

Živůtek -krátký spodní dámský oděv, obepíná vrchní část těla, je stahován, méně než korzet.

Elaine Armanda čekala. Věděla, že přijde, věděla to. Seděla jen ve spodničce, živůtku a košilce na posteli, hřebenem si pročesávala  vlasy a pozorovala plamínek svíčky. Kord ležel schovaný v truhle v šatně, která byla zaházená šátky a botami. První lekce šermu s D'Artagnanem ji napumpovala energií. Seděla tam a když se otevřely dveře otočila se k nim. Stál v nich kardinál, který si to rázoval přímo k ní, ovšem na půli cesty se zastavil, rozhlédl se, udělal tři kroky zpátky, pak jeden do strany, potom zpátky a otočil se na místě.

"Armande?" ozvala se ona, položila hřeben a postavila se. On jí rukou naznačil ať mu chvíli nechá, obešel uprostřed místnosti obdélník a otočil se na ni. Potom k ní došel, položil jí ruku na rameno a druhpu rukou jí odhrnul pramínek vlasů z tváře.

"Miluješ mě?" zeptal se s kameným, nic neříkajícím výrazem na tváři. Elaine na něj vytřeštila oči. "Co je to za otázku, Armande?"

"Otázka. Potřebuji to vědět. Musím vědět jak moc ti můžu věřit. Když mi o tom lhaly ty před tebou, přešel jsem to a nevyplatilo se mi to. Ty jsi jiná než ty před tebou, ale já to potřebuji vědět. Věřím ti, ale musím si být jistý, že se za mými zády nescházíš s nějakým mušketýrem." sevřel její rameno a dívka měla na chvíli pocit, že mu po obličeji projela vlna dávno zapomenuté bolesti.

"To je to co se stalo s mojí předchůdkyní?" zeptala se a Armand udělal krok dozadu. "To není to, na co jsem se ptal."

"Ale na to se ptám já." prohlásila, ale on se pokusil o úsměv, což ji vyvedlo z míry.  "Adele mě zradila, podvedla mě s jedním mušketýrem. Nesnesu zradu. Nemohl jsem jí věřit." Elaine čekala, že bude zdržovat, takže to nečekala a jen na něj koukala. Muž vypadal klidně a vyrovnaně, když se rozhodl pokračovat. "Nechal jsem ji zabít. Myslím si, že bys to měla vědět."

Dívka od něj udělala krok a tvářila se poněkud vystrašeně, ale vlastně nebyla tak překvapená, tušila to. Kdyż je její milenec schopen odstranit své nepřátele, se zrádci to nebude jiné. Podívala se na něj a uvědomila si, że je to sice hrozné, ale vzhledem k jeho postavení a faktu, že ta žena mohla vědět cokoli nejspíš nebylo jiného východiska. A pak tu byl ještě jeden aspekt, který neměl co dočinění s tou vraždou. Řekl jí to.

Řekl jí to, i když nemusel. Přiznal se jí. Aby věděla do čeho to vlastně vlezla. Udělal pro ni něco, co by mohla přehlédnout jako nedůležitost, ape vzhledem k tomu jaký je...

"S tebou to bude ještě těžké." zašeptala skoro neslyšně, ale věděla, že on tomu rozumněl.

"Miluješ mě?" zopakoval on svou otázku, jakoby se snad právě nepřiznal k vraždě. Elaine neváhala ani vteřinu.

"A miluješ ty mě?" opáčila a on si povzdechl. "Elaine, drahá, to nejsou slova, která bych ti někdy řekl. V mém postavení je nebezpečné někoho milovat. Mohlo by se to obrátit proti mě i proti tobě. Ale věř, že tě mám rád, věřím ti a záleží mi na tobě." S poslední větou ji políbil na ústa, jemně a něžně, tak jak to snad ještě nildy neudělal.

Elaine se od něj pomalu odtáhla, koukala se na něj ve světle svíčky a pozorovala ho. Jeho orlí nos, šedivějící kudrlinky vlasů padající mu do čela, knírek, bradka a tomu všemu védodící chladné, jasné oči, ve kterých mohla vidět svůj odraz. Původně mu chtěla říct, že vyznání si nemůže vynutit, že láska musí být oboustranná, ale teď už na to nemyslela. Koukala na něj, a na mysli měla jen odpověď na jeho otázku.

"Miluji tě." zašeptala a Armandův knírek se mírně pohnul jak se pod ním usmál. "Já vím." řekl a ona se tiše zasmála. Pak tam chvíli stáli a jenom na sebe koukali, než se Elaine samotná natáhla a políbila ho, stejně jemně a nevinně jako to udělal předtím on. Muž jí položil ruce na ramena a sevřel je, jakoby se chtěl ujistit, že tam je, že mu neuteče.

Polibek byl dlouhý, sladký, přerušovaný jen občasnými nádechy. Richelieu ještě nikdy nebyl v takovém stavu, ještě nikdy neměl takový pocit bezpečí jako tady, zamčený v pokoji s Elaine LaBlanc, porušujíc všechny sliby, které kdy dal Bohu i církvi. On nikdy nebyl v bezpečí, ale tady ho ten zdánlivý pocit přemáhal a on tu chtěl zůstat co nejdéle by to šlo.

Z jakéhosi transu ho probral až fakt, že Elaine, aniž by přitom přerušila polibek, začala rozepínat jeho kabátec. Trochu ho to překvapilo, ale pustil ji a pomohl jí s posledními knoflíčky.

Odlepili se od sebe a chvíli se na sebe zase jen dívali, než Armand přebral iniciativu, podebral si ji a vzal ji do náručí. V duchu ho napadlo, že už není nejmladší a že tohle nejspíš nebude dělat moc často. Postel nebyla daleko a jen ji na ni opatrně posadil, jako by byla z porcelánu a mohla se mu rozbít. Naklonil se k ní, jednou nohou si na postel rovněž klekl a políbil ji. Přitom si sundal kabátec a následně si sedl vedle ní. Bylo to tak samozřejmé, tak přirozené, že za chvíli už leželi vedle sebe nazí, líbali se a dotýkali se. Armand Elaine hladil, její alabastrová kůže svítila do tmy a on nechtěl přijít ani o jediný záhyb jejího těla. Cítil, jak se mu poddává, slyšel její zrychlený dech, a byl si skoro jistý, že už je čas. Podíval se na ni a když přikývla, políbil ji do vlasů. Sám nevěděl co to dělá, ale byl si jistý, že dnes to bude jiné než obvykle.

Jejich těla se spojila, a Elaine, zcela připravená na akt zavzdychala slastí a jemu to z nějakého důvodu udělalo radost. Světlo svíčky ozařovalo jejich těla a ona, poprvé v životě dosáhla vrcholu a to jen chvíli před jejím milencem. Ten se položil vedle ní a zezadu ji objal, tak, že její hlava byla pod jeho bradou a Armandovo tělo kopírovalo mírně skrčené tělo dívky.

Elaine na chvíli upadla do spánku a když se probudila, svíčka již nesvítila. Co ji ovšem překvapilo víc, byl fakt, že Armand Jean Du Plessis pořád ležel tam kde předtím a pravidelně, i když poněkud hlasitě oddechoval.

Neodešel.