His Eminence /CZ/

Quarente - huit

Kočár je komfortní odpružený čtyřkolý osobní vůz tažený koňmi. 

Kočár drncal po prašné cestě a nechával za sebou obláček světlého prachu. Pravda byla, že Jeho Eminence měl moc práce, ale mohl si ji klidně vzít s sebou. A tak seděl a pečlivě si pročítal zprávu jednoho ze svých špehů. Potřeboval vědět co se okolo děje, ale tak nějak věděl, že bude muset u Elaine zůstat déle, než by chtěl. Věděl moc dobře, jak je tvrdohlavá, jak moc se bude bránit jeho přítomnosti. Věděl, že momentálně je u ní na nemilosti a že se bude muset snažit aby s ním vůbec mluvila.

________

Elaine trávila dny zavřená v ložnici, nenáviděla když se na ni lidé dívali. Armand pro ni byl jenom matnou, rozmlženou vzpomínkou, při které ji vždy bodlo u srdce. Tedy jen do té doby než jednoho rána neotevřela okenice a neuviděla přijíždějící kočár.

Poslové jezdili na koni a zásoby se dovážely na voze a navíc, ona tento kočár znala, znala ho stejně dobře jako erb na jeho boku a muže, který seděl uvnitř. Nemohla si tedy být jistá, že je to on, ale když vůz přijel blíž a ona zahlédla tu tak důvěrně známou červeň, objevily se jí v očích slzy a měla pocit, jakoby jí něco dosedlo na hrudník. Nechtěla ho vidět, ještě ne.

"Slečno LaBlanc! Slečno LaBlanc, Jeho Eminence..."

"Zamkněte vchodové dveře." odvětila jen tichým, vyděšeným hlasem. Služebná, Suzanne, ta samá, která ji provázela celou dobu se zarazila a znatelně zbledla, když pochopila, co po ní její paní chce.

"Madame, ale to nemůžu." odpověděla služebná a dívka se rozohnila. "Jakto!? Když řeknu, tak..." zarazila se a došlo jí to. On jim platí, on je může nechat vyhodit, zavřít, zmizet. Skoro zapomněla, že to tak je.

"Tak mi prosím pomozte se převléci do vycházkového. Rychle." pokusila se o úsměv, ale nešlo jí to. Pokud se totiž nemůže před Armandem schovat, bude mu muset utéct. A ona doufala, že jí ještě zůstala trocha její dřívější síly, která byla její jedinou výhodou proti němu.

__________

Armand zaklepal potřetí a hlasitě přitom zaburácel. "Pokud mě nepustíte dovnitř, vyvodím si z toho důsledky."

Dveře se prudce otevřely a v nich stála Elaine ve svých tmavě modrých vycházkových šatech a stejně barevném kabátci. Vlasy měla v rychle udělaném, ale přesto velice elegantním drdolu a na obličeji kamenný výraz.

Armand otevřel ústa aby něco řekl, ale ona kolem něj prošla rázným krokem, jakoby tam vůbec nebyl, elegantně se vyhnula kaluži a všem gardistům a vyrazila přes louku k lesu.

Kardinál se vydal za ní, jakoby nezúčastněně, držel si odstup. Tedy až do chvíle, než zmizeli za kopcem. To začal na naši hrdinku naléhat. Sám nechápal, jak se dostal až tak hluboko.

"Elaine, nechovej se jako malá."

Ticho, dívka jen pokračovala v chůzi.

"Elaine!" sykl a obešel přitom velkou blátivou kaluž. Dívka pokračovala dál, nevšímala si ho, co jiného jí zbývalo. Nejraději by ho nechala v lese vlkům, ale věděla, že by to nezvládla.

"Elaine La Blanc, nedělej uraženou." pokračoval on a očividně se ji snažil vyprovokovat k odpovědi. Ona mlčela.

"Ženská, sakra, poslouchej mě!" zvýšil hlas on, ale to jenom protože zakopl o kámen a málem spadl na zem. Nebyl zvyklý takhle chodit.

Elaine se zastavila na vrcholku kopce a rozhlédla se. "Zvláštní." začala a pohledem přehlédla Armanda. "Tak nějak zvlástně mě svírá u srdce. Skoro jakoby tady někdo byl se mnou."

"Elaine!" ozval se on, ale znělo to už méně agresivně. Dívka se rozběhla dolů z kopce, utíkala a utíkala až dolů, k malému jezírku v údolí. Tam, dříve než se k ní Armand dostal vylezla na nízkou vrbu, pohodlně se tam usadila a začala klátit nohama.

"Elaine nevyváděj, potřebuji s tebou mluvit."

Ona si začala broukat.

"Elaine, nech toho." pokračoval a obcházel dole kolem stromu.

Žádná odpověd.

"Elaine, nepředstírej, že mě neslyšíš. Přijel jsem za tebou, ale mám na starosti celou Francii."

Ticho. Seskočila ze stromu a vycházkovým tempem se vydala zpět.

Armand už nic neříkal, jen šel za ní. Šel za ní tak dlouho, než došli k bočnímu vchodu do domu. Tam se zastavila, protože se chvíli prala s klikou a Armand využil situace. Chytil dech a opřel se o sud.

"Elaine, poslouchej, mrzí mě co se stalo."

Je důležité, že to byl největší projev empatie, které byl schopen, ale taky je důležité, že to není dost. Ne pro zlomenou ženu.

Dívka se zastavila a cítila, jak jí po tváři tečou slzy.

"To nestačí, kardinále." odpověděla, rychle otevřela dveře, vešla dovnitř a zabouchla je dřív, než propukla v pláč úplně.