His Eminence /CZ/

Septième

Hugenoti /Igenoti/ je označení pro francouzské protestanty, užívané hlavně v šestnáctém a sedmnáctém století.

Kardinál Richelieu netrávil moc času rozjímáním o svém životě. Tím nechci naznačit, že by nebyl hloubavý, právě naopak, ale mnohem potřebnější bylo, aby přemýšlel o osudu Francie než o sobě. Ten večer už ale všechno potřebné udělal a byl to jeden z těch vzácných dnů, kdy si mohl dovolit ten luxus na chvilinku se uvolnit. Ne, že by to dělal rád, práce pro něj byla vším, ale potřeboval to.

A tak, pro jednou opustil pracovnu ve svém domě a prošel dlouhou chodbou až ke schodišti, které vedlo ze sklepa až na půdu. Chvíli se zarazil a pak začal stoupat po schodech nahoru.

Armand byl bezesporu zvláštní člověk. Takového perfekcionistu abyste pohledali i když na první pohled se to nedalo poznat. Ve všem co dělal musel být naprostý řád a pořádek, jeho práce, jeho život, to všechno muselo vždy a za každou cenu vyjít. Nenáviděl nedokončené a nevyřešené záležitosti a hlavně, přestože by si to nikdy sám nepřiznal, musel mít nad vším vždy a za všech okolností stoprocentní kontrolu. A tu, právě teď neměl, tedy pokud šlo o Elaine. Ta dívka ho iritovala. Nevěděl co s ní má dělat, a to se moc často nedělo. Ano, nebyla první takovou ženou, kterou potkal, většina jeho špionek byla taková, ale svým způsobem i úplně jiná. Byl si stoprocentně jistý, že Elaine by se nikdy nesnížila k tomu, aby někoho udávala.

Zastavil se v podkroví a rozhlédl se po těch několika dveřích od pokojů. Ano, mohl si nechat zjistit která ložnice je její, ale nechtěl na sebe přitahovat moc pozornosti. Nebo spíš, nechtěl aby každému hned došlo jaké jsou jeho záměry. Tedy, jí to už zcela jistě došlo, soudě dle jejích výrazů a reakcí, ale ne všichni jsou jako ona. A navíc, on sám nepotřebuje zbytečně vystavovat své osobní zájmy jinému člověku. Vždycky to uměl zorganizovat tak, aby si všichni lidé, kteří pro něj pracují mysleli, že ví důležité informace. Pravdou ale bylo, že jediný, kdo věděl o co jde a jaký je pravý stav věcí byl jenom on. Kardinál tahal za nitky, ale tahal za ně tak, aby ho žádná z jeho loutek nemohla ohrozit.

A kdyby někdo odhalil jeho záměry týkající se Elaine LaBlanc, mohly by kolem toho být opletačky. Jistě, milenku už měl a ne jednou, ale vždycky bylo lepší když mohl svou činnost skrýt před pohledem veřejnosti.

Prošel chodbou a vzal za kliku u dvířek na půdu. Musel se sklonit, aby prošel a neudeřil se do hlavy. Kříž, který mu visel na krku se zhoupl a udeřil ho do hrudi. To mu připomnělo, jaký je jeho úděl, jeho poslání a na okamžik ho napadlo, že uvažování nad tím, jak získat milenku je pro jeho povolání poněkud paradoxní.

Pak se ale usmál a sám sobě se i zasmál. Potřeboval se soustředit na svou práci a aby mohl správně sloužit Francii, musel se občas i odreagovat. Jenom tak může splnit svůj slib, že udělá ze své země zemi velkou. Jenom tak mohl být prospěšný svému státu.

Problémů teď ve vzduchu viselo spousta. Hugenoti se bouřili a Richelieu tušil, že to nezůstane jen tak. Kromě španělské šelmy totiž na Francii číhala i protestantská Anglie a ta by se k Hugenotům klidně přidala, jen aby posílila svůj vliv. 

A právě proto potřeboval rozptýlení. Nad Damoklovým mečem visícím nad jeho i královou hlavou přemýšlel skoro pořád, takže cokoliv co by mohlo jeho pozornost alespoň na chvíli odvést jinam se mu jenom hodilo. A v tom byl právě háček. Místo toho, aby to s tou holkou bylo jednoduché, teď úplně nevěděl co dál. Byla jiná než všechny ženy se kterými kdy něco měl. Normálně by jí už přednesl svůj návrh, ale tady si nebyl jistý.

Vyšel po schůdcích a zhluboka se nadechl. Tady ho nikdo nemohl hledat a nikdo se mu nemusel vyhýbat. To totiž lidé většinou dělali, ale už si na to zvykl.

Jenomže zpátky k jeho problému. Armand se na ni už dva dny koukal a už dva dny se ji pokoušel prokouknout. Marně.

Chtěl, doslova toužil po tom dostat Elaine na lopatky. A to ne jen obrazně.

A i přesto na ní bylo něco zvláštního. Něco tajemného. Ale i tak si nemyslel, že by mohla nějakým způsobem ohrozit jeho kruhy. Nikdo totiž nemohl.

Tiše se otočil a jeho oblečení zašustilo.  Prsty přejel po truhle a tak z ní setřel prach. Pak se pozorně zadíval na svoje prsty a hlavou mu proběhlo, že časem nejspíš všechno nějak vykrystalizuje. Jenomže vzhledem k tomu, že čekal v rámci politiky skoro pořád, tady se mu skutečně nechtělo. Jenomže všechno musí mít svůj řád a on potřebuje její svolení.¨

Nebylo to z čistě morálních důvodů, ale mělo to i praktickou stránku. Abychom si o Armandovi nemysleli to nejhorší, on by se nikdy nezmocnil ženy proti její vůli. To co ve své práci považoval za normální mu v rámci osobního života připadalo nevhodné, ohavné. Ale to co bylo podstatnější, bylo to, že si musel být jist, že je na jeho straně.

Protože přestože si to sám nechtěl přiznat, každá z žen, které si připustil k tělu si získala jakousi, byť maličkou část jeho srdce. A on nepotřeboval, aby ho takový člověk zradil. Protože všichni přeci víme, co je třeba udělat se zrádci. Jednou už to musel udělat a zopakovat si to doopravdy nemusel.

A tak tam stál a v šeru koukal na svoji ruku, hlavou se mu honilo tolik myšlenek, ale žádná kloudná. Ženy nebyly jeho parketa, vždycky jen přišel, pronesl svoji nabídku a ona vyvolená souhlasila. Fungovalo to tak vždycky, takže by to tak mělo fungovat i teď.