His Eminence /CZ/

Quarante - Trois

"Náboženský a obecně užívaný pojem boha označuje nadpřirozenou bytost nad všemi jsoucny, která je předmětem úcty. Tento pojem se vztahuje buď na množství bohů chápaných antropomorfně (např. řecký polyteismus) nebo k ideji jediného Boha.“ - Filosofický slovník

Minuly tři týdny. Tři týdny, které Elaine trávila tím, že nekomunikovala s nikým a zarytě neotvírala Armandovy dopisy. Ty teď ležely na úhledné hromádce na jejím nočním stolku a ona nevěděla, jestli vůbec bude schopná je někdy otevřít. Bolelo to - Armandova zrada byla jako otevřená rána v jejím srdci, pořád čerstvá a krvácející. Pořád ho milovala, ale nedokázala mu odpustit.

Skutečně, byla těhotná. Její bříško už začínalo nabírat těch správných tvarů a ona se s tím už i smířila. Chodila jako ve snách, zoufalá z představy, že její dítě mělo vyrůstat bez otce. Jenomže to nevěděla, co se mělo stát, a že otec jejího dítěte bude její nejmenší problém.

Cítila se slabá, dny trávila poměrně monotóně, jen se tiše trápila sama sebou.

Tou dobou jedna z kuchařek onemocněla. Čtyři noci poté, co se tak stalo odešla na věčnost a v doteď až poklidném venkovském sídle vypukla panika. Všichni se báli o své zdraví, ale úplně nejvíce se báli o zdraví své nové paní. Konečně, byla v očekávání. Byla oslabená. Když by ji nemoc zasáhla nyní mohlo by umřít nejen dítě, ale i ona.

Elaine se zabarikádovala ve svém pokoji a s nikým nemluvila, všichni to chápali. Dělala to pro svoji bezpečnost, pro bezpečnost všech. Pro bezpečnost svého nenarozeného dítěte. A po pár dnech, po pár dnech už měla pocit, že by mohla být v bezpečí.

Nebyla.

Elaine skolila teplota hned následující den, přibližně měsíc potom, co odjela z Paříže. Ráno se vzbudila a nebyla schopná vstát z postele, nebyla schopná zůstat vzhůru.

"Madame?" ozvala se služebná, která jí toho rána přinesla snídani.

"Zzz... Zima. Je mmi zima." zadrkotala zuby pod peřinou a přitáhla si ji ještě blíž k tělu.

"Madame!" křikla služebná a polożila tác na noční stolek, hned vedle těch dopisů.

"Zavolám doktora, jen vydržte." řekla jen a položila jí dlaň na čelo, aby zjistila, jestli nemá horečku.

Měla.

________

Jeho Eminence seděl ve své pracovně v Louveru. Na jeho stole se toho moc nezměnilo až na ten rubínový přívěšek pověšený přes jeden ze svícnů. Nebyl tam z nějaké konkrétní emocionální pohnutky. Byl tam. Snad aby se neztratil.

Snad aby nezapomněl.

Vina se pomalu rozrůstala v jeho duši i když si to nechtěl připustit.

A to nevěděl, co je ještě před ním.

Od schodů ze stájí přiběhl udýchaný posel, uklonil se a ve spěchu doběhl ke stolu.

"Vaše Eminence, omlouvám se, ale..."

"Tohle je kancelář, ne holubník. Pokud nenesete nějakou důležitou zprávu, vypadněte." sykl a ani přitom nezvedl hlavu. Počítal s tím, že je ta zpráva akutní, ale žádnou nečekal. Ledaže by...

"Urgentní zpráva z Provance. Slečna LaBlanc je..." nabral dech, protože už mu nestačil. "Není na tom dobře."

Muž natáhl ruku s dopisem a kardinál se po obálce hned natáhl.

"Výborně. Můžete jít." řekl a předstíral klid až do té doby, než posel odešel. Když se tak stalo, okamžitě roztrhl obálku a začal číst.

Vaše Eminence.

Bohužel vám musím oznámit, že slečna LaBlanc dnes ráno ochořela. Nevíme jistě co jí je, ale stoprocentně je to vážně. Má horečku a zimnici a obáváme se, že by to mohlo ohrozit její dítě. Pokud můžete, prosím pošlete doktora.

Armand zaklel. Zaklel tak, že se pak musel pokřižovat.

A pak, poprvé, snad poprvé za jeho život ucítil něco, čemu se říkalo výčitky. Nikdy je neměl. Vyhýbal se jim. A teď tu seděl, koukal na ten papír před sebou a měl pocit, že ho Bůh trestá. Že ho Bůh trestá za to, že zradil její důvěru. Bude jeho trestem to, že o ni přijde?

Pošle jí toho nejlepšího doktora v Paříži. Bude se za ni modlit. Možná, že se Bůh rozmyslí. I když sám moc dobře věděl, že jeho Bůh je mstivý, krutý a vůbec ne laskavý. Podíval se k nebi a napadlo ho, že on sám je jen postavou ve složitém příběhu a že možná, ale jenom možná, s tím vším nemá Bůh vůbec nic společného.

Možná za to mohl sám.