His Eminence /CZ/

Cinquente - un

Komtesa - označení pro neprovdanou dceru hraběte.

Všechno se to semlelo tak rychle, že tomu Elaine skoro nemohla uvěřit. Ještě téhož večera už seděla v kočáru a poslouchala Armandův poněkud časově hořící plán.

Měla silné podezdření, že se jí omluvil jenom kvůli tomu, že už neměl čas. Nechala to ale být, protože jak si všimla, situace byla vážná. Poslouchala ho a začínala mít pocit, že jí Jeho Eminence skutečně věří, protože jí podobný úkol svěřil. Toto bylo něco úplně mimo její chápání a očekávání, až teď viděla kardinála v jeho plné zbroji, v jeho živlu. Celá akce která před ní stála bylo asi to největší a nejnebezpečnější dobrodružství v jejím životě. A Armand věděl proč to dělá, věděl, že když ji zapojí, podaří se jí lépe zapomenout na prožitou bolest.

_______

Elaine vystoupila z kočáru. Skoro byste ji nepoznali, včera večer to ještě byla unavená zlomená žena, ale teď, teď vypadala jako anděl. Ve zlatých šatech, které sice nebyly úplně podle poslední módy, ale zato naprosto zapadaly do královského banquetu, vypadala jako královna nějaké vzdálené země, zahalená v oparu dokonalosti. Vlasy měla vyčesané do drdolu s bohatými ozdobami, v ruce držela ladící vějíř a na obličeji měla tolik pudru, že to bylo víc, než kolik ho použila za celý zbytek života. Zvýrazněné rty, falešně namalovaná piha u nosu. S hlavou hrdě nahoru se podívala na svíčkami osvícený Louvre a vydala se k němu. Netvářila se nervozně, ani se tak necítila, i když by měla. Byla právě hybatelem událostí, byla v utajení a vydávala se za komtesu De Dijon, kardinál ji sice kryl a o tom, že tam někdo takový bude věděl i král s královnou, ale bylo naprosto jasné že v případě jejího neúspěchu a prozrazení tam bude sama za sebe.

Kývla na komořího co jí otevřel dveře a vešla do jasně osvětleného sálu.

Bylo to bláznovství, čiré bláznovství. Vejít hlavním vchodem do Louveru, hledat muže, nebo snad ženu, která se pokusila zabít krále a to všechno, jako vymyšlená komtesa, kterou do společnosti uvede král. Jenom tak. Doufala, že nenarazí na nikoho, kdo by ji poznal, i když si byla jistá, že kdyby se podívala do zrcadla, sama by se nepoznala.

"Kriste pane. Armande, co mi to děláš? Proč to dělám?

"Máš všechno, co má taková šlechtična mít, Elaine, není nejmenší důvod se bát. Jen se tvař dostatečně sebevědomě a bude to v pořádku."

V její hlavě zněla jeho slova, jeho hlas jako zvon.

Tolik lidí, tolik lidí. Pokud tu nebude někdo od mušketýrů, nic se nestane. Tedy pokud ji někdo nepozná, někdo kdo by ji mohl znát.

Kráčela sebevědomě a vůbec nemyslela na to, co prožila. Najednou jen nehrála zhýčkanou dceru nějakého hraběte, najednou jí byla. Hrdě vešla do trůního sálu a rázně došla až před vyvýšené pódium na kterém stály královské trůny.

"Vaše Výsosti." vykouzlila hluboké pukrle a sklopila hlavu, tak jak se slušelo a patřilo. Stála před králem, před samotným králem Francie. Jeden by řekl, že když trávila tolik času s Armandem, bude na mocné muže zvyklá. Ale Ludvík na ni působil jinak, tak nějak vznešeněji a více nad věcí, protože se nemusel zaobírat takovými malichernostmi jako kardinál.

Ten tam byl taky. Hned jak král přikývl na pozdrav otočila se k němu, tak jak to po ní etiketa chtěla. Uklonila se znova, trochu méně a zachovala kamennou tvář.

"Vaše Eminence." pronesla a on máchl rukou.

"Vaše výsosti, komtesa de Dijon, zmiňoval jsem se o ní dnes ráno."

"A jistě, vzpomínáme si. Je nám ctí vás přivítat na..."

Král pokračoval i dál, ale to ho už Elaine nevnímala. Po královnině levici se totiž objevil muž, kterého moc dobře znala a který si určitě pamatoval ji.

Ten muž, kterého vídala pravidelně když chodila k mušketýrům.

Ten muž, kterého si pamatovala hned z prvních dnů v Armandově společnosti.

Kapitán muškterýrů Jean De Trevill.