Criminal and nerd - Niam

2.

Druhý den se mi vůbec nechtělo do školy. Měl jsem pocit, jako by se dneska mělo znovu něco stát a tak jsem odmítal vylést z postele. Když mě však mamka asi po třetí prosila ať vstanu a jdu do školy, tak jsem si jen povzdechl a vstal jsem. Vykonal jsem ranní hygienu, připravil jsem se do školy a nasnídal jsem se.

Máma pak musela do práce a já zůstal asi ještě patnáct minut doma. Pak jsem se vydal do školy. Cestou jsem potkal pošťáka, který utíkal před psem rodiny, která bydlí na kraji ulice, ale jinak se to zdálo, jako poklidné ráno. Skoro nikoho jsem nepotkal a ani v parku jsem neslyšel dětský smích, jako skoro každý den.

Ve škole se to, ale opět všechno zhoršilo. Znovu jsem měl pocit, že mě všichni nesnáší.
"Zdar brejloune." zasměje se vedle mě známý hlas. Kevin. Kluk, který mě nesnáší snad ze všech nejvíc. Nic mu neodpovím a dělám, že ho nevidím. Vyndám si všechny věci, co potřebuju na první hodinu a obejdu ho velkým obloukem, abych mohl jít na hodinu. To jsem, ale neměl dělat. Silně mě chytl za ruku a hodil se mnou o skříňky tak, že mi na zem spadly všechny věci. "Mě ignorovat nebudeš!" zavrčí mi naštvaně do obličeje a chytne mě za tričko a znovu se mnou silou praští o skříňky. Tiše vzlyknu a doufám, že se mě někdo zastane, ale nikdo. Samozřejmě, jako vždycky.

To bylo poprvé, co se mě dotkl. Byl víc naštvaný než jindy. Ještě několikrát se mnou praštil o skříňky a nakonec mi vrazil jednu pěstí. Měl jsem štěstí, že byl tak "laskavý "a dovolil mi nejdřív si sundat brýle. Nevím za co bych si koupil nový.

Zbytek dne už proběhl znovu, jako vždycky. Lidé si mě buď nevšímali a nebo se mi posmívali. A tentokrát byl jejich další bod zájmu pomalu tvořící se modřina pod mým okem. Opravdu skvělé. Jsem zvědaví, jak tohle vysvětlím mámě.

Když konečně skončilo to utrpení a já mohl jít konečně domů myslel jsem si, že už se nic horšího stát nemůže. To jsem se, ale zmýlil.

Jakmile jsem vyšel ze dveří školy, můj zrak spočinul na drahé BMW, které určitě nepatřilo nějakému studentovi nebo učiteli a bruneta se slunečními brýlemi, který se o již zmiňované auto opíral s pohledem upřeným mým směrem. Do háje. On to myslel vážně. Můj dech se zadrhne. Třeba si mě nevšiml. Možná už zapomněl, jak vypadám.

Pomalu se vydám směrem domů a doufám, že si mě opravdu nevšiml. No, jak to tak vypadá tak bohužel ano. "Nialle!" zakřičí na mě a já se zastavím, dívajíc se na něj vyděšeným pohledem. Sakra. Teď za ním musím jít. Nebo bych možná mohl utéct. Ale s tímhle autem by mě hned dohnal. Sakra.

Nejistým krokem se k němu vydám a nejsem si jistý, jestli je to tím, že je to on a nebo fakt, že na sebe svým autem a vzhledem přitahoval veškerou pozornost všech, co tu byli.

"Ahoj." usměje se na mě brunet a sundá si sluneční brýle. "Říkal jsem, že si tě na..." pak se zarazí a pořádně si mě prohlídne. Ten monokl! "Kdo ti to udělal?" zavrčí naštvaně a já od něj malinko couvnu.

"N-nikdo. Jak víš...j-jsem nešikovný." snažím se zalhat, protože se bojím, co by vyváděl, kdybych mu řekl, že mi modřinu pod okem způsobil kluk, který stojí pár metrů od nás.

Payne ke mě udělá krok a chytne mou bradu pevně mezi prsty, dívajíc se mi hluboko do očí. Moje srdce začne tlouct rychleji než před tím a dech se mi zadrhne, když si vzpomenu na polibek ze včerejšího večera.

"Zeptám se tě ještě jednou a naposledy. Kdo ti to udělal?" zavrčí u mého obličeje a já bych si nejraději naflákal za myšlenku, která mi proběhla hlavou, že je jeho hlas neskutečně sexy.