Criminal and nerd - Niam

92.

"Bože Maličký, co se ti stalo?" zeptal se mě vystrašeně můj brunet po té, co si přenesl svou židli k té mé a sedl si na ni, uchopujíc do dlaní mé dlaně, jejichž klouby jsou převázané obvazy, kvůli mému záchvatu vzteku.

"Je toho tolik, co ti musím říct a nemáme dost času." vydechl jsem zkroušeně a on mě jednou rukou obejmul okolo pasu, tisknouc se ke mě a druhou stále jemně držel jednu mou dlaň.

"Tak povídej." pobídl mě a já přikývl.

"Když mě kluci vyzvedli na stanici, jelo se do klubu a tam se jednalo o tom, co se bude dělat dál. Rundle byl zásadně pro to, abychom tě nechali být a stáhli se, aby se neohrozil celý gang. Snažil jsem se protestovat a tvoji kluci byli v tom rozhodně se mnou, ale pravdou je, že jsme nemohli přijít na nic, co by tě dostalo ven." vzlykl jsem tiše a Liam si mě přitiskl ke své svalnaté hrudi.

"To je v pořádku Maličký, vím, že v tomhle případě se nedá nic dělat." zašeptal mi do vlasů a já přikývl a pokračoval.

"Druhý den se u nás doma stavil Patrik. To on může za to, co se stalo. Jeho otec pro tebe prý dříve pracoval a ty si ho vyhodil. Podle toho, co kluci říkali byl nezvladatelný, agresivní a nebezpečný pro celý gang. Jenže on přežil a zfingoval svou smrt. Ukradl ty důkazy, které proti tobě policie má a když za ním přišel Patrik s tím, že se tě chce zbavit, tak to poslal na policii. Je to moje vina. Kdyby si mě nechal jít, tak by..."

"Tak bych se sem jednou, dříve nebo později dostal." láskyplně se na mě usmál. "Tohle není tvoje vina lásko. Nemůžeš za to tak se ani neopovažuj na sebe hodit jakoukoliv vinu." políbil mě na spánek, jako kdyby se mi snažil vtisknout do hlavy, že nejsem viník, ale já si stejně myslel své. "Radši mi řekni, co se dál stalo."

Hlasitě jsem polknul. Bál jsem se. Toho co mi na to řekne. Co když bude naštvaný? Co když mi řekne, že se do toho nemám plést?

"Dostal jsem něco jako záchvat vzteku a...prostě jsem Patrika zmlátil." vydechl jsem nervózně a podíval se do šokovaných a nevěřícných Liamových očí. "Liame...od té doby, co jsi tady jsem se dost změnil. Jako kdyby se mi nastartoval obraný mechanismus. Prostě, když jsi v ohrožení, je mi jedno jít klidně přes mrtvoly, abych tě dostal ven." nevěděl jsem jak to pořádně popsat, ale doufal jsem, že to pochopí. Vždyť je to můj Liam. Vůdce největšího gangu. On to bude chápat. Vždyť mě miluje. Nebude mu to vadit. Proč by mu mělo vadit, že se ho zastávám a snažím se ho zachránit?

"Páni." vydechl Liam po chvíli a potom se zase odmlčel sklápějíc zrak. "Omlouvám se Maličký, že jsem tě do toho všeho zatáhl." povzdechl si nakonec a odtáhl se ode mě. Mé tělo zachvátila panika. Netušil jsem, co mám dělat pro to, aby věděl, že to tak není. Vypadal, jako kdyby si teď vše dával za vinu on, ale neměl důvod. To já se tak chovám. To já ho miluju bez jeho přikázání a bez jeho vlivu a násilí na mě utlačovaném. Já ho miluju sám od sebe a v tom by mi nezabránil, i kdyby chtěl. Není to jen nějaké omamující kouzlo, které by mi přikazovalo lásku s k němu. Je to pravý cit, kterého se nezbavím. A ani nechci. Nikdy. Je to má láska. Nenechám ho jen tak odejít.

"Ne ne ne ne ne!" začal jsem protestovat jako malé dítě a přitáhnul jsem si ho zoufale, až skoro zničeně zpátky. "Ne lásko prosím tohle si nesmíš dávat za vinu. Já se změnil sám. Nemůžeš za to. Miluju tě a snažím se tě jen dostat zpátky ke mě to je celé." snažil jsem se ho přesvědčit, že to tak opravdu není. Že vina na jeho zádech neleží a on si mi nakonec smutně podíval do očí.

"Ale..." nenechal jsem ho pokračovat. Přitiskl jsem své rty na ty jeho a umlčel ho tak. I když ten polibek byl krátký kvůli málo času, i tak byl nádherný.