Mé srdce se rozbušilo na maximum. Cítil jsem ho až skoro někde v krku. Dlaně se mi začaly potit snad ještě více, než když jsem měl jít na místo pro svědky a mluvit a hlavně lhát soudci do očí. Nevěděl jsem, co tohle má znamenat, protože jsem netušil, že bych se mohl s Liamem během procesu vidět, ale jakmile přišel ozbrojený muž v obleku, svitla mi malá naděje. Můžu ho vidět. Můžu s ním mluvit. Můžu ho uklidnit a utišit. Jen stačí jít s ním.
Nervózně jsem se podíval na kluky za mnou a ti jen rychle přikývli, než jsem se vydal společně s policistou ven z místnosti pro svědky. Nešli jsme před soudní síň. Druhými dveřmi, které se v místnosti nacházeli jsme vešli na chodbu, kde jsem zahlédl několik lidí ať už právníků, čumilů, co čekali na Liamův rozsudek, až po lidi, co s námi neměli absolutně nic společného. Bylo mi zvláštně. S každým krokem se mi zamotala hlava a já měl pocit, jako kdybych měl každou chvíli omdlít. I přes to jsem, ale stále následoval muže přede mnou a šel s ním přes celou chodbu až k posledním dveřím, před kterými stáli dva ozbrojení muži.
"Zvedněte ruce." skoro mi až přikázal nevrlým hlasem policista, co mě sem zavedl a já hned, jako kdybych byl jeho poslušný pes, udělal, co po mě žádal. Hned na to se jeho ruce objevily na mém těla a začal zjišťovat jestli u sebe nemám něco, co bych mít rozhodně neměl. Když žádnou zbraň jakéhokoliv typu ani nic jiného nenašel, dal mi povolení dát ruce dolů a hned na to otevřel dveře, před kterými jsme stáli.
"Máte pět minut." řekl hned a já tak rychle vešel do místnosti, kde už jsem dávno viděl svou lásku. Svého Liama. Byl stále stejně zničený, tak jako v soudní síni. Byl unavený, nevyspalý, zesláblý a i přesto stál hrdě na nohách a čekal na mě.
"Liame!" vydechl jsem se splašeným dechem a rychle jsem se k němu rozešel, padajíc mu do náručí, které mi hned oplatil, i když to s pouty okolo zápěstí moc dobře nešlo. I tak jsem byl, ale neskutečně šťastný, že ho mám u sebe.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Maličký hrozně rád bych toho teď tolik udělal, ale nemáme moc času." nakonec se ode mě odtáhl s bolestným pohledem a já se na něho vyděšeně podíval. Vzal mé dlaně do svých a zadíval se mi upřímně, vyděšeně a láskyplně do očí. "Teď mě dobře poslouchej. Nastala změna. Groom nepočítal s tím, že dostanu tohohle soudce. Nikdo s tím nepočítal. Porota má sice hodně velký hlas v tom jak soud dopadne, ale hlavní slovo má on. Už jednou mě soudil a kvůli málo důkazům mě nemohl dostat do vězení, ale teď ty důkazy má. Nialle, on si nepřeje nic jiného, než abych se tam dostal. Znám ho. Nenávidí mě z celého srdce, protože je to idealista, co se snaží změnit svět. Groom mě ujistil, že nemají tolik důkazů, aby mi mohli dát trest smrti, navíc potom, co jste tak skvěle uhráli to, že jsem nevinný, se ta možnost ještě snížila. Ale..." tento monolog vedl doslova na jeden nádech, protože moc dobře věděl, že nemáme moc času a i kdybychom se teď nejraději umačkali v objetí na to teď nebyl čas. "Ale je tu dost vysoká šance, že dostanu hodně let za mřížemi. Groom se snažil celou dobu, jak to jen šlo. Víc udělat nemohl a proto ať už soud dopadne jakkoliv, ať mu kluci zaplatí." dokončí jednu myšlenku a já ho chci přerušit, ale on mi to nedovolí. "Nialle tohle důležitý. Musím ti to všechno říct. Až přijedeš domů, jdi do mé kanceláře. V knihovně v prostřední polici je trezor. Kód je datum tvého narození. Jsou tam všechny moje kreditky, piny k nim, nějaká hotovost a smlouvy na různé nemovitosti a majetek jako třeba auta. Všechny peníze, co mám a majetek je teď tvůj. Chci, aby sis ho vzal."
