Criminal and nerd - Niam

40.

Můj bok mě příšerně bolel a přes slzy jsem skoro neviděl na cestu, ale i přes to jsem se nezastavoval a šel jsem potichu chodbou se skousnutým rtem, abych ze sebe nevydal, jakýkolik bolestný zvuk či vzlyk. Musím odsud pryč. Stejně mě nemiluje tak, na co bych tady zůstával? Na to, aby tady na mě mohl křičet, jak ošklivý a k ničemu jsem? To radši odejdu, i když mě to bude hrozně bolet. Miluju ho, ale...je to jedno, když on nemiluje mě a má mě tu jen šukání a možná z lítosti. Ne opravdu nemám zapotřebí, aby se kvůli mě nějak přetvařoval.

Potichu dojdu až do předsíně, kde se obuju a naposledy se podívám do chodby směrem ke dveřím do jeho kanceláře. Doufal jsem, že z nich třeba vyjde Liam a omluví se mi za to, co říkal a udělal, ale nic. Co jsem taky mohl čekat. Hudba v místnosti byla tak hlasitá, že jsem jí slyšel i tady a dveře byly beztak zamčené, abych se k němu nemohl dostat, kdybych náhodou chtěl. Což teď rozhodně nechci. Ublížil mi. Jeho slova mě bolely a sakra koho by nebolelo, kdyby po vás někdo koho milujete hodil flašku? Sice tak, aby vás netrefila, ale tak silně a takovou rychlostí, že kdyby jste s ní dostali po hlavě tak vás to může zabít? Cítím se, jako nic. Jako použitý hadr na nádobí, který po nějakém čase vyhodíte, protože už ho nepotřebujete.

"Miluju tě." zašeptám potichu a otevřu vchodové dveře vycházejíc ven. Kam vlastně půjdu? Ke mě domů nechci. Stačil mi ten sen. Nechci tam jít. Ale kam tedy? Mohl bych...nechci je otravovat, ale kam jinam jít? Pomalu se vydám s taškou přes rameno směrem pryč od domu, kde jsem zažil ty nejlepší zážitky v mém životě směrem k domu, kde bydlí Oli a Andrew. Snad mě u sebe chvilku nechají než se dám do pořádku a potom hold budu muset jít domů a najít si práci, abych mohl platit hypotéku a účty. O školu se nebojím. Tu zvládnu doma sám, ale nevím, kde seženu práci. Do osmnácti mi zbývá několik měsíců.

Bok mě neskutečně bolí a já mám pocit, že bych každou chvíli měl omdlít, ale nemůžu. Musím to vydržet.

Nevím, jak dlouho jsem šel, ale zdálo se mi to, jako věčnost. Bok mě bolel příšerně moc a s každým krokem to bylo horší a horší. Ale i přes to jsem šel dál dokud, jsem neuviděl mě povědomí domů.

Kolena se mi podlamovala a hlava točila. Už nějakou dobu jsem nebrečel, protože jsem na to neměl sílu, ale oči mě štípaly a tváře jsem měl pořád mokré.

Najednou se dveře domu otevřeli a vyšel z nich Oli nejspíš s pytlem na odpadky.

"Oli..." vydechl jsem, ale neslyšel mě. Už jsem neměl sílu se dál hnout. Celé tělo vážilo snad tunu a já už ho nezvládl dál nést.

Tašku jsem upustil na zem a Oli jakmile uslyšel ránu podíval se mým směrem. Před oči se mi zatmělo a já spadl na zem v bolesti.

"NIALLE!" uslyším Oliho hlas, jak křičí mé jméno a nezmůžu se na nic jiného než se schoulit do klubíčka a doufat, že ta bolest přestane. Znovu mi začaly stékat slzy po tvářích. "Nialle! Nialle!" přiběhne ke mě, ale já mám zavřené oči. Ucítím jeho ruce na mém těle a pak, jak mě bere do náručí. "TATI!" zakřičí tak hlasitě, že mám pocit, že ohluchnu, ale nemám sílu na to si přikrýt uši.

"Co se stalo?!" uslyším běh a následně další ruce na mém těle. "Do prdele, jak to, že s ním není Liam?! Sakra musíme ho ošetři a dovést k němu. Tady je v nebezpečí." Andrew panikaří a mé tělo, jako by po zmínění Liama dostalo nějakou energii.

"K L-Liamovi ne..." dostanu ze sebe tiše. Nechci se k němu vrátit. Tak moc mi ublížil. Hrozně mě bolí to, co řekl.

"Kurva teď na to není čas! Musíme mu tu ránu ošetřit. Myslím, že si přetrhal stehy. Oli odnes ho domů, já zavolám Harrymu."