Criminal and nerd - Niam

30.

Ráno jsem se probudil se špatným pocitem na hrudi. Měl jsem pocit, jako by se mi někdo chystal vyrvat srdce z těla, ale já tomu nemohl zabránit. I Liam si všiml, že se mnou není něco v pořádku. Už, když jsem ráno vstával tak jsem místo přemlouvání ho, aby mě pustil z náruče, jen tiše ležel na jeho hrudi a kreslil mu kolečka na břiše. Skoro nic jsem za celé ráno neřekl a snídaně jsem se skoro ani nedotkl. Nemohl jsem s tím, ale nic dělat. Nešlo to.

"Jestli ti to nechutná tak to jíst nemusíš." usměje se na mě slabě můj brunet, který se celou dobu díval na to, jak se nimrám ve snídani, kterou nám připravil. Pravou anglickou. Jindy bych se do toho pustil s chutí a ještě bych loudil od Liama, ale dneska jsem na jídlo neměl ani pomyšlení.

"Je to výborné, jen nemám hlad." povzdechnu si a Liam se trochu zamračí, natahujíc ruku k mému čelu a tvářím.

"Horečku nemáš." zamračí se a chce sundat svou ruku z mé tváře. Já ji však rychle chytnu a přidržím si ji u sebe. Líbilo se mi cítit jeho dotek. Teď více než obvykle. Měl jsem pocit, že když se mě nedotýká tak ho ztrácím. Bál jsem se, že by se mě už dotknout znovu nemusel. Měl jsem špatný pocit. Bál jsem se, že se mu něco stane a já už ho nikdy neuvidím. Děsila mě ta představa, že přijede jeden z kluků a oznámí mi, že Liam umřel. Nesměl jsem dopustit, aby se mu něco stalo, ale zároveň jsem nemohl nic dělat.

Po mé tváři se sveze neposedná slza a já se uplakaně podívám do Liamových očí, které mě vyděšeně pozorovaly. Hned slzu setřel svým palcem a pomalu vstal, jdouc ke mě. Vyzvedl mě na nohy a hned na to si mě vyhoupl do náruče a sedl si na židli, na které jsem do teď seděl já.

"Neplakej Maličký." líbne mě na spánek a já se k němu přitulím, nasávajíc jeho vůni. "Bude to v pořádku. Nemusíš se bát." konejšivě mě hladí po zádech a já se snažil přinutit svůj mozek myslet si, že je všechno v pořádku.

Nic jsem neříkal jen jsem se k němu tisknul. Chtěl jsem mít jistotu, že je stále se mnou. Prakticky šel na smrt. Buď se spolu dohodnou nebo se postřílí. Tak či tak jsem pořád jakoby v duši věděl, že něco není v pořádku a že se dneska něco stane.

I cestou do školy jsem se stále nemohl zbavit toho špatného pocitu. Mám na sobě úzké kalhoty, které trochu připomínaly legíny a potom Liamovu velkou mikinu, která voněla, jako on a navíc v ní byl kožíšek takže jsem nemusel pod ní mít nic jiného. Hrozně jsem se bál a vlastně ani nevím pořádně čeho. Vždyť Liam to zvládne. On by mě tady nenechal.

"Tak ahoj." usměje se na mě, když zastaví před mou školou a já se na něj vyděšeně podívám. Ne...já nechci. Nechci od něj. Už ho potom nemusím nikdy vidět. Co, když ho opravdu vidím naposledy? A proč mám pořád ten zvláštní a nepříjemný pocit?

Nečekám na to až mě Liam pobídne a rychle si mu přelezu do klína. "Ne..." vydechnu plačtivě a natisknu se na něj ještě víc. Konce dlouhých rukávů jeho mikiny jsem si přetáhl přes dlaně a stisknu si je v pěstích.

"Musím jet Maličký." vydechne těžce a slyším, jak se mu taky ode mě nechce.

"Bojím se..." vydechnu plačtivě.

"Nemusíš. Budeš v pořád. Postarám se o to, aby jsi byl v bezpečí." políbí mě do vlasů a já se od něj hned na to odtáhnu a podívám se mu do očí.

"Já se, ale bojím o tebe." jak si může myslet, že se bojím o sebe, když on jde na tak nebezpečnou schůzku?!

"Já budu v pohodě." usměje se na mě a vidím, jak se mu líbí, že mám o něj strach.