Criminal and nerd - Niam

12.

Bylo půl dvanácté a Liam se stále nevracel. Nebudu lhát, že jsem se o něj bál, protože já se sakra hrozně bál. Bál jsem se, že se mu něco stalo. Nechtěl jsem, aby byl zraněný, nebo aby dokonce umřel. Nechtěl jsem o něj přijít hned na začátku a vlastně ani nikdy. Blahové, když tohle říká sedmnáctiletý kluk, o kterého má zájem kriminálník, kterého může přestat každou chvíli bavit. Ale představa, že by se mu něco stalo mě děsila víc než cokoliv jiného. Bylo to pro mě horší než, když si představím, že mě někdo chce zabít a víte proč? Protože vím, že on mě ochrání. Před domem parkuje Andrewovo auto a on tam sedí a hlídá mě. Hodinu po tom, co jsem tady byl jsem se ho šel zeptat jestli nechce jít dovnitř, ale on se jen usmál a řekl, že musí být venku jinak by ho Liam zabil za to, že nehlídal pořádně.

Liam sice říkal, že nemám čekat, že tyhle akce trvají dlouho, ale já chtěl počkat. Nechtěl jsem zaspat chvíli, kdy přijde, abych mohl vidět, že je v pořádku a naživu. Seděl jsem po tmě v obyváku na gauči zachumlaný do chlupaté deky, která příjemně hřála a voněla a koukal se na televizi, kterou jsem stejně nevnímal. Pořád jsem pohledem bloudil k digitálním hodinám a doufal, že se každou chvíli otevřou dveře a Liam přijde a bude v pořádku. Jenže ono nic. Všude v domě bylo ticho a já začínal propadat panice. Liame, kde jsi?

Když bylo půl jedné začaly se mi opravdu hodně klížit víčka, ale najednou se z předsíně ozvalo bouchnutí dveří a zouvání bot a já rychle vyskočil na nohy a běžel tam. Rosvítilo se v předsíni a já byl rád, že alespoň trochu vidím na cestu.

"Liame?!" skoro jsem až zakřičel, když jsem se blížil ke dveřím předsíně. Když jsem, ale Liama uviděl mé nohy automaticky zastavily a žaludek se mi sevřel. Krev. Spousta krve. Celé Liamovo bílé tílko bylo krvavé. Ruce i jeho krk byly špinavé od té červené tekutiny a já nevěděl jestli mám brečet a nebo zvracet. Nikdy mi krev nevadila a bylo jí hrozně moc. Co když je jeho?! Co když se mu něco stalo?

"Nialle jak to, že nespíš?" podiví se, ale jakmile uvidí můj vyděšený výraz, pomalu se rozejde ke mě. "Neboj není moje." snaží se mě uklidnit a já nevím jestli mě tahle informace uklidnila. Můj mozek mi radil ať od něj couvnu. Že zase někoho zabil. Že je to vrah, ale já se donutil uklidnit. Na pár vteřin jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl. Potom jsem se opět podíval na Liama, který nevěděl, co dělat.

"J-jdi se umýt." řeknu a vydám se zpátky do obyváku. Je v pořádku. Nic se mu nestalo. Nechci vědět, co dělal. Je to jeho práce a musím se s tím smířit. Sám mě varoval, že to nebude procházka růžovím sadem, tak jsem měl čekat, že by se tohle mohlo stát.

Seděl jsem na gauči a koukal před sebe. Stále jsem před očima měl tu spoustu krve, co byla na jeho těle a já doufal, že ani kousíček z ní nebyl jeho.

Nevím, jak velká doba uběhla než Liam přišel tichými kroky, do obyváku, jako by se bál, co mu řeknu a jestli vůbec něco řeknu.

"Nialle..." promluví tiše a už se nadechuje, že něco řekne, ale já se rychle zvednu, jdouc k němu a vpadnu mu do náruče. Obmotám mu ruce kolem těla a bylo mi jedno jestli mě chce objímat nebo ne. Já byl prostě rád, že už je tady. Jeho ruce mě obejmuly stejně silně, jako já jeho a políbil mě do vlasů.

"Bál jsem se o tebe." vydechnu a cítím, že se mi do tváří hrne červeň. V tu chvíli jsem děkoval, že jediné světlo v místnosti tvořila televize a tak moje rozpaky nebyly vidět.

"Nemusel si." políbí mě do vlasů a ucítím, jak se usmívá.

"Ale jo musel. Říkal si, že nevíš, kdy se vrátíš, ale nepočítal jsem s tím, že to bude až někdy kolem jedné hodiny ráno." povzdechnu si a zabořím víc hlavu do jeho svalnaté hrudě, kterou už zakrývalo nové tričko.