Criminal and nerd - Niam

15.

"Dobré ráno." pozdravím unaveně Liama, kterého najdu ráno v kuchyni, jak vaří nejspíš oběd.

"Dobré." věnuje mi rychlý úsměv, než se otočí zpátky k hrnci s těstovinami a zamíchá jimi. Potom ke mě přijde a obejme mě okolo pasu, líbajíc na rty. "Jak ti je?" zeptá se něžně a pohladí mě po tváři. Jak mi vlastně je? Cítím se zvláštně. Skoro, jako bych si nemohl uvědomit, že už moji mamku nikdy v životě neuvidím. Nešlo mi to prostě do hlavy. Můj mozek, který je chytřejší než většiny lidí nechtěl nebo možná nedokázal ten očividný fakt přijmout.

"Já nevím...divně." řeknu po pravdě a on nepřestává hladit mou tvář.

"Postarám se o tebe." vydechl po chvíli, co jsme si navzájem hleděli do očí a já přemýšlel nad tím, jestli má život ještě vůbec cenu. Stačil mi však jediný pohled do jeho čokoládových očí a měl jsem jasno. Pokud se mnou bude on, tak pro mě život smysl má. On je teď jediný člověk, kterého mám. Nebo jsem v to alespoň doufal. Po jeho slovech, která ke mě dolehla jsem, ale měl jistotu. I přes to ve mě byl, ale tichý hlásek, který mi našeptával, že ho nemám obtěžovat svojí přítomností.

"To přece nejde." povzdechnu si a skloním pohled na svá bosá chodidla.

"Co by to nešlo? Myslíš si, že tě nechám samotného? Ani náhodou. Už jsem ti jednou říkal, že se dokážu starat a správně se chovat k tomu, co je moje. Všechny tvoje věci už tady máš. Nemusíš se bát, kdyby ti cokoliv chybělo, tak se tam, proto můžeme později stavit. Ten dům budu platit, kdyby sis ho chtěl v osmnácti nechat." začne mi říkat, co už se stalo a jeho plány do budoucnosti. Vůbec se mi nelíbila představa, že za mě bude platit celý dům a vlastně úplně všechno. Dokážu si živě představit, jak nechce, abych chodil na nějakou brigádu. Navíc teď asi nebyl moc dobrý čas, abych se moc zdržoval venku, když mě chce nějaký ruský gang zabít.

"Děkuju." bylo vše, co jsem dokázal ze sebe dostat a v tom samém okamžiku jsem se vrhnul do jeho náruče, cítíc slzy v očích. Popotáhnu a snažím se zůstat v klidu. Nemůžu pořád brečet. Ale...byla to moje máma. Je snad pochopitelné, že mě bolí to, že jsem ji ztratil.

"Pšššt. Neplakej Maličký. Bude líp. Zvládneme to." silně si mě k sobě přivine a políbí mě do vlasů.

"P-proč to pro mě všechno děláš?" zeptám se nechápavě a podívám se mu do očí. I přes to, že už jsme se spolu o tom tak nějak bavili, i přes to jsem nechápal, proč někdo, jako on se chová tak mile a možná by se dalo říct i láskyplně k někomu, jako jsem já.

"Protože mi na tobě záleží." vydechne a i když to možná nebylo to, co jsem chtěl slyšet, stačilo mi to.

Stoupnu si na špičky a opatrně ho políbím na rty, jako bych se bál jeho reakce. On však okamžitě začal spolupracovat a naše polibky udělal vášnivější až dravé. On se jinak snad ani líbat neuměl a mě to nevadilo.

Jeho velké dlaně pevně chytí mé boky a natisknou mě na něj ještě víc. V jeho náruči jsem se cítil stejně nejlíp. Jako by všechna bolest, alespoň na chvíli odešla a já byl jen s ním.

Po nějaké době jsme se od sebe odtáhli a já se blaženě usmál, otírajíc svůj nos o ten jeho. On mě ještě políbil na rty a otočil se zpátky k těstovinám, které zamíchal.

"Kde mám svoje věci?" zeptám se po chvíli, co ho pozoruju.

"V jednom pokoji pro hosty. Pokud budeš chtít, tak ti ho zařídím nějak jako pracovnu, aby ses měl, kde učit." otočí se na mě míchají těstoviny, které se asi za dobu našeho líbání musely přilepit na dno hrnce.