Criminal and nerd - Niam

41.

Niall

Bolestně zaúpím, když se pohnu a do mého boku tak vystřelí obrovská bolest. Musím, ale uznat, že už není tak velká, jako předtím.

Unaveně otevřu oči a zmateně se rozhlédnu po místnosti. Kde to jsem? Moment, šel jsem k Olimu takže jsem asi u něj. Jsem rád, že mě neodvezli k Liamovi. Nevím, co bych dělal kdybych se probudil u něj. Nejspíš bych znovu odešel.

Opatrně si sednu a opřu se zády o čelo postele. Sakra to bolí. Proč jsem já si vlastně nezavolal taxík? Vždyť bych to měl lepší. Navíc mám pocit, že jsem si přetrhal snad všechny ty stehy. Ale jelikož mám nový obvaz tak bych řekl, že mi to kluci ošetřili.

Pomalu vstanu z postele a mám pocit, že tak slabý jsem snad v životě nebyl. Chytnu se stěny a snažím se své tělo donutit normální fungovat. Sakra nebude lepší, když si zase lehnu? Ne musím najít kluky a poděkovat jim. A taky jim říct, že nechci k Liamovi. Nechci s ním mluvit. Navíc sám chtěl, abych odešel takže ani sám mě u sebe chtít nebude.

Vyjdu z pokoje ven a pořád se přidržuju zdi. Nikdy jsem tu nebyl, takže jsem nevěděl kam mám jít, ale snažil jsem se najít schody nebo něco, abych našel Oliho a Andrewa.

Nakonec jsem je našel a pomalu jsem se po nich vydal dolů, přidržujíc se oběma rukama zábradlí.

Uslyším hlasy z jedné z místností a tak se vydám tam. "Jo...dobře. Neboj až se probudí dám vám vědět...Jo...hlavně ho hlídejte. Čau." Vejdu do kuchyně a podívám se na Andrewa, který seděl u stolu a telefonoval.

"Nialle!" uslyším za sebou radostný křik a když se otočím Oli sbíhá nadšeně schody snad po čtyřech a když ke mě doběhne, obejme mě kolem krku a přivine si mě k sobě tak, aby mi neublížil.

"Ahoj." zasměju se unaveně a položím se celou vahou do jeho náruče.

"Jsem tak rád, že jsi v pořádku. Hrozně jsem se o tebe bál. Co se stalo?" mačká si mě k sobě a já jsem za to rád. Potřebuju, abych cítil, že alespoň někdo mě má rád.

Najednou mě zezadu obejmul i Andrew a políbil mě do vlasů. "Nahnal si nám strach prcku."

"Omlouvám se." vydechnu trochu zahanbeně. Nechtěl jsem jim způsobit starosti, ale nevěděl jsem, kam jinam jít.

"Neomlouvej se. A teď pojď. Oli odveď ho do obyváku a já ti udělám zatím kakao jo?" usměje se na mě a já hned nadšeně přikývnu. "Chceš taky?" zeptá se Oliho, když nás pustí ze svého objetí, do kterého jsme se vešli oba a Oli taky nadšeně přikývne, jako malé dítě.

Oli mě opatrně podepře a pomůže mi dojít až do obyváku, kde se svalím na měkoučký gauč, na kterém jsem se pohodlně uvelebil. Oli si sednul vedle mě a já se k němu přitulil doufajíc, že mu to nebude vadit. Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem si uvědomil, že tohle nejspíš s Liamem už nikdy nezažiju, ale rychle jsem je zahnal a snažil se na to nemyslet.

Moc dlouho mi to, ale nevydrželo, protože se pár slz svezlo po mé tváři a z úst se mi vydral vzlyk. Oli mě obejmul a přitiskl na sebe snad ještě víc.

"Bude to dobrý. Neplakej" políbil mě do vlasů a já se snažil uklidnit už jen kvůli tomu, abych mu ještě víc nepřidělával starosti.

"Tak tady jsou dvě kakaa." zasměje se Andrew a přijde do obyváku se dvěma hrníčky plné horkého kakaa, které vypadalo pravdu nádherně.

"Děkuju." poděkujeme oba s Olim a já si začnu ruce ohřívat o teplý hrneček. Ne, že by mi byla zima, ale měl jsem pocit, že mé tělo je úplně ledové.