Criminal and nerd - Niam

3.

"Nejsi nula! Tak o sobě takhle nemluv." zavrčí a já se na něj vytřeštěně podívám. Vážně ho naštvalo nejvíc z celého mého monologu to, že jsem se nazval, jako nula?

"D-dobře..." zakoktám vykolejeně a on si povzdychne.

"Prostě jsem tě sem vzal, protože jsem chtěl. Chci tě poznat. A typuju, že by ti nebylo moc příjemný si se mnou zajít někam na kafe nebo čaj. Jak jsi mohl vidět přitahuju pozornost lidí." uchechtne se a já přikývnu. Jo pozornost na sebe strhávat umí. Ale když se nad tím tak zamyslím tak mi nepřijde ani tak nebezpečný. Navíc nemůžu popřít, že je velmi opravdu velmi pohledný. "Tak, povídej mi něco o sobě." pobídne mě po chvíli s úsměvem a já se trochu zamračím.

"Ne, na mém životě není nic zajímavého ani zvláštního, o čem bych ti měl říct." pokrčím rameny.

"Ale no tak. Určitě jo. Tak třeba, co rád děláš? Oblíbená barva? Jídlo?" začne vyjmenovávat vše, co by ho zajímalo a já se nemůžu přestat divit tomu, že ho opravdu něco takového zajímá.

"No...tak oblíbená barva je modrá." začnu a podívám se do jeho očí, které si mě se zájmem prohlíží. "Jídlo...No asi žádné oblíbené jídlo nemám. Jím všechno." pokrčím rameny. Opravdu nevím, co bych mu měl povídat.

"A co máš rád? Co děláš ve volném čase?" zeptá se znovu dychtivě.

Musím se zamyslet. Třeba, když mu řeknu, jaký jsem, tak mě nechá na pokoji. Přece se nebude zahazovat s někým, jako jsem já. "Ve volném čase prakticky nic nedělám. Jsem doma a pomáhám mamce. Nebo se třeba učím. Nemám kamarády a tak po většinu času nemám, co dělat." řeknu sklesle a čekám, kdy mě vyzve, že odsud odjedeme a ať zapomenu na to, že se o mě, kdy zajímal.

"Jak někdo, jako ty nemůže mít kamarády?" zeptá se nechápavě a já k němu znovu zvednu pohled. Co myslí tím 'někdo, jako ty'?

"Patřím mezi šprty a nikdo se šprty bavit nechce." znovu, jako už několikrát pokrčím rameny.

"Neznamená, že když jsi inteligentní, že patříš mezi šprty." pohladí mě po tváři a já, i když nechci musím přivřít oči, abych si ten dotek užil, co nejvíc. Nezdá se mi nebezpečný. Jeho hlas je uklidňující a dominantní zároveň. Jako by mi dával jasně znát svoji autoritu. Jeho vůně směsice kolínské, přirozené vůně a cigaretového kouře je neodolatelná a já mám pocit, jako mě celá obklopovala. Jeho oči mě nutí se cítit lehce, jako na obláčku a jeho úsměv nutí ohňostroj v mém břiše vybouchnout. Kdybych teď stál na nohou, určitě by se mi podlomila kolena, i když bych se snažil zůstat klidný. Tohle je špatné. Hodně špatné, ale mé tělo mě neposlouchá. Dělá si, co chce a já s tím nemůžu nic dělat, i kdybych chtěl. Ale možná ani nechci.

"Jenže oni to takhle neberou. Jsem pro ně podivín a moji inteligenci berou, jako negativum." smutně si povzdechnu a doufám, že se mé tělo uklidní. Neměl bych na něj takhle reagovat. Pořád je to nebezpečný zločinec.

"Všechno jsou to idioti, když v tobě nevidí tu krásu." řekne vážně a já znovu, jako už po několikáté za tento den nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě teď slyšel.

"Jakou krásu?" podivím se se slabým smíchem. "Nemyslím si, že by na mě bylo něco krásného." znovu se zasměju.

Všimnu si, jak zatnul čelist. Můj dech se zadrhne a on znovu uchopí silně mou bradu do svých prstů.

"Jsi zkurveně nádherný." zavrčí mi do obličeje a já se na něj vyplašeně podívám. Cože? To myslí vážně? Proč mi to, ale říká? Vždyť...