Criminal and nerd - Niam

35.

"Li?" ozvu se, když sedím okolo jedenácté hodiny rozvalený na gauči vedle Liama, který pomalu, ale jistě usínal. Byl to pro něj náročný den, ale i přes to odmítal jít spát, protože já byl naspaný dost. Hlavu má opřenou o mé rameno a sedí níž než já, takže by se dalo říct, že je přitulený celý k mému tělu. Nohy má skrčené pod sebou na gauči a svými pažemi objímá své tělo, které se choulí v mikině. Vypadal najednou tak zranitelně.

"Hmm?" vydá ze sebe zamručení, že mě poslouchá a když se na něj podívám zjistím, že má zavřené oči a pomalu usíná.

"Promiň, že tě budím, ale..." skousnu si ret. Tohle mě napadlo až teď a potřebuju to vědět. "Chci se tě na něco zeptat."

Liam unaveně otevře oči a vidím, jakou práci mu to dá. "Tak se ptej." usměje se na mě unaveně, pokládajíc hlavu zpátky na své místo a znovu zavírajíc oči. Já se k němu nakloním a políbím ho do koutku úst. Je hrozně roztomilý, když je ospalý.

"Když jsi říkal, že Rundle už mě zabít nechce...od koho byli teda ti muži, co mě postřelili?" je to logicá otázka. Co když Liamovi řekl, že už po mě nepůjde jen kvůli tomu, aby už mě Liam tolik nehlídal a měl tak větší možnost mě zabít?

"To nevím, ale zjistím to. Neboj se vím, co si myslíš. Hned, jak tě Harry ošetřil a ujistil mě, že budeš v pořádku, jsem mu volal a byl překvapený z toho, co se ti stalo a přísahal, že od něj ti lidi nebyli. Navíc podle Oliho to byl černý mustang a ten Rundle ani jeho lidi nemají, takže tu musí být někdo další." zatne svou čelist a já ho na ni políbím. "Ale neboj dokážu tě ochránit. Teď jsem podcenil situaci a nejraději bych si namlátil za to, jaký id..."

Přitisknu své rty na ty jeho a tím tak utiším jeho výčitky. Nechci, aby si to dával za vinu. Bylo jasné, že mě nemůže hlídat věčně a tak se dalo očekávat, že by se mi mohlo někdy něco stát. Navíc to není nic moc vážného a za pár dní budu v pořádku.

"Nic si nevyčítej." řeknu kousek od jeho rtů, když se od sebe odtáhneme. "Prostě na to zapomeň."

"Jak mám na to zapomenout, když si mi mohl umřít?!" skoro až zakřičí a já se musím zasmát. "Co je? Čemu se směješ?" odtáhne se ode mě a jako kdyby teď najednou nebyl vůbec unavený.

Trochu utiším svůj smích, abych se mohl nadechnout a stále se širokým úsměvem se mu podívám do očí. "Teď zníš úplně stejně, jako já." mám pravdu. Vždycky jsem to já, kdo jeho zranění zveličuje, ale dneska to byl on. Já si myslel, že to zranění není nijak vážné a on mi tady říká, jak jsem mohl umřít. To samé jsem, ale dělal i já.

Liam se na mě zamračí a nafoukne tváře, jako sysel, na což jsem se musel znovu začít smát. On to taky moc dlouho nevydržel a jeho nádherný smích se rozezněl po celém obyváku.

"Myslím, že bychom měli jít spát." řeknu, když se oba uklidníme a zahledíme se do svých očí. Je nádherný. Dokonalý.

"Ale ty ještě nejsi unavený." vydechne na protest a já jen zakroutím hlavou.

"Ale ty ano. Měl jsi náročný den a musíš se prospat. Pochybuju, že tě zítra přemluvím, abys mnou zůstal doma, takže musíš být vyspalý." s láskyplným úsměvem ho pohladím po tváři, ale i tak si neodpustím myšlenku na to, jak budu doma celý den sám a hlavně bez něj.

"To máš pravdu. Zítra mám hodně práce." potvrdí mi má slova a můj úsměv trochu povadne. Takže přijde zaručeně zase až večer ne-li v noci, když už budu spát. Rychle vstanu, aby si nevšiml mého zklamání a když se k němu znovu otočím usmívám se stejně, jako před tím. Nechci se chovat, jako hysterka, co ho bude omezovat. Já to tady nějak zvládnu. Je to prostě Liamova práce a měl jsem s tím počítat, tak nevím, co blázním!