Criminal and nerd - Niam

87.

Znovu jsem se vrátil do té místnosti. Znovu mě naplnil pocit neklidu, strachu, bolesti. Znovu jsem měl pocit, jako kdyby mi někdo vyrval srdce z hrudi a já ho chtěl zpět. Chtěl jsem za Liamem. Chtěl jsem ho držet v náručí, protože jsem věděl jak moc vystrašený je. Chtěl jsem být jednou já ten silný a statečný. Ten, co ho uklidní, obejme, přivine si ho k prsům a pohladí ho ve vlasech říkajíc, že je můj dokonalý přítel, kterého z celého srdce miluju a kterého mi nikdo nevezme. On si to zaslouží. Za všechno, co pro mě, kdy udělal. Tohle bych pro něj chtěl udělat. Vše, co by si přál bych mu splnil, ale takhle? Nemůžu dělat nic. Jen mlčet a modlit se. Je zvláštní jak rychle jsem dokázal měnit nálady. U Liama jsem byl to ustrašené děcko, které brečelo jen z pomyšlení na jeho smrt a tady? Nedělalo mi problém své city skrývat. Ano vnitřně jsem krvácel, cítil jsem jak mě ta beznaděj ničí a jak moc se bojím o svou lásku. Ale vše jsem měl na deset západů zamčené v sobě tak, abych na sobě nedal před mužem, co seděl na židli naproti mě, nic znát.

"Tak co? Pokecali jste?" uchechtl se a já musel znovu silně stisknout čelisti k sobě, abych se uklidnil.

Pak jsem se na něj však mile usmál "Jo pokecali. A mám vám říct vše, co vím." stále se na něj sladce usmívám a nakonec se nakloním blíž ke stolu a opřu se o něj loktem a bradu si opřu o dlaň.

"To jsem rád Nialle." v jeho tváři se objevila spokojenost "Řekni mi tedy vše, co víš." pokynul mi rukou, abych začal a já se tak ještě víc naklonil k malému mikrofonku, který stál na stole a nahrával vše, co se v téhle místnosti dělo. Nebo alespoň zvuk.

"Liam nikdy nikoho nezabil, nikdy neobchodoval na černé trhu s ničím a nikdy by neudělal nic z čeho ho tu obviňujete." na mé tváři sídlil stále stejný úsměv. Odtáhl jsem se od mikrofonu a opřel se o opěradlo židle. "To je vše, co vím a víc vám k tomu nemám. co říct." pokrčím rameny s úsměvem.

Komisař jak se zdálo už nezvládal tohle všechno, co se okolo něj děje. Naštvaně bouchl do stolu a skoro až pohledem rozzuřeného býka se na mě podíval, celý červený. "Do háje NIalle! Přestaň si ze mě utahovat nebo tě zavřu za marnění vyšetřování a jako spolupachatele na těch případech. To bys chtěl?! Strávit desítky let ve vězení?!"

Znovu jen pokrčím rameny a nadzvednu vyzývavě obočí. "Klidně. Je mi to jedno. Tak jako už všechno. Liam je nevinný a za tím si budu stát." a to byly poslední slova, která jsem vyřkl. Tohle bylo to, co jsem byl ochotný vypovědět. A detektiv, to moc dobře věděl. Věděl, že se mnou nehne. Viděl mi na očích tu odhodlanost bránit Liama klidně i vlastním tělem. A to jsem měl taky v plánu. On si zaslouží všechno na světe. Zaslouží si, abych ho líbal, objímal, zaslouží si lásku. Protože on je ve skutečnosti jen malé zraněné a ustrašené dítě, které nikdo neměl rád. Vyprávěl mi to. To jak to všechno začalo. Byli jsme tehdy spolu v posteli a jen jsme se celé odpoledne mazlili. Liam chodil z práce až moc pozdě v noci a tohle bylo snad po celém týdnu poprvé, kdy jsem ho viděl déle jak jen jednu hodinu ráno před tím, než mě odvezl do školy. Tiskl jsem se k němu a kreslil mu svými prsty kolečka na hrudi, protože moc dobře vím, jak je mu to příjemné. Miluje to a občas, když se nechal trochu unést jsem slyšel i tiché potěšené zvuky a mručení. Byl kouzelný. Ani nevím, proč o tom tenkrát začal mluvit. Nic jsem neřekl, ani jsem to po něm nechtěl.

"Víš jak tohle všechno začalo?" zeptal se mě řečnickou otázkou a věděl jsem moc dobře, že odpověď nečeká. V tu chvíli jsem vlastně ani netušil, co tím myslí. "Když mi bylo třináct. Já a kluci jsme chodili každé odpoledne spolu ven, ale jednou nemohli a tak jsem zůstal sám. Byl jsem obyčejný ustrašený kluk z děcáku. Naše vychovatelka byla přísná. Jen děti o tom věděli a báli se to někomu říct, protože by nám stejně nevěřili, ale nedělalo jí problém nám jednu i vrazit, když jsme odmítali poslouchat. Ten den byl celý špatný, ráno mi vynadala za to, že jsem si neustlal postel a dala mi takovou facku, že jsem odletěl metr daleko. Jo bylo mi třináct a i tak jsem si to nechal líbit. Ve škole jsem nebyl nijak oblíbený, nikdo mě neměl rád a tak jsem se držel v ústraní, jenže když se vždycky objevil nějaký problém, tak se to svedlo na mě. Jednomu spolužákovi se ztratili v ten den peníze a našli se u mě. Přísahám, že ty peníze jsem nevzal a nevím jak se tam vzali, ale tenkrát z toho byl hodně velký problém. Nejhorší na tom bylo, že ten kluk měl o dva roky staršího bráchu a ten si mě po škole se svými kumpány našel a zmlátil mě. Byl jsem tintítko a ustrašený kluk a tohle všechno mě už zlomilo. V tomhle jsem žil celý život, ale tohle už bylo moc. Nikdy před tím jsem nic ukradl a potom na mě hodili tohle. Tak jsem si řekl, že když mám být špatný, tak budu ten nejhorší. Začal jsem krást, bavilo mě to. S kluky jsme začali pít, kouřit a potom jsme si občas dali i nějakou trávu či jinou drogu. Tohle nám vydrželo až do sedmnácti. Jednou, když jsme kradli v jednom obchodě alkohol, nás nachytal jeden chlápek. Šel z něj strach a my se báli, že nás udá na policii. Naopak nám řekl, co děláme špatně a že máme víc cvičit a dělat to jinak. Na chvilku jsme pracovali v jeho gangu do doby, než ho odpráskli. V tu chvíli se gang rozpadl a tak jsem si řekl, že založím vlastní gang. Na klucích jsem viděl, že by jim nedělalo problém přestat a tak jsem jim dal na výběr. Oni zůstali se mnou, protože tvrdili, že mě tahle práce a moje dychtivost jednou zabije."