Criminal and nerd - Niam

1.

Zase byl den jako každý jiný. O hodinách jsem se nudil, protože jsem probíranou látku již ovládal s přehledem, o přestávkách se mi lidi posmívali a na obědě mi skončila bramborová kaše ve vlasech. Ten blivajz z nich nešel umýt, ale nějak jsem to z nich musel dostat.

Nejhorší na tom, ale bylo, že to viděla učitelka. Paní učitelka Crossová, která mě nesnáší od doby, co jsem ji ponížil při hodině angličtiny. Prostě nemohla snést to, že jsem měl pravdu a ona ne. Celou hodinu se se mnou hádala, že ona má pravdu, ale já si stál za svým. Proto, aby měla klid se podívala na internet a když zjistila, že mám pravdu já, mohla se vzteky zbláznit. Od té doby mě přímo nesnáší. No a jakmile mě viděla s hlavou od kaše a toho idiota, co jí po mě hodil, oba nás nechala po škole a nezajímalo jí, že já za to vůbec nemůžu.

Teď je půl šesté a já jdu teprve domů. Dneska jsme měli výuku do čtyř a tak jsem to měl ještě horší než jindy. Nejvíc mě štve, že mě nechala po škole za něco, za co nemůžu. Byl jsem hrozně utahaný a tak jsem si řekl, že si cestu zkrátím tím, že to vezmu podchodem. Když se nad tím tak zamyslím, nevím jestli je dobře nebo špatně, že jsem tudy šel.

Můj pohled byl sklopený na zem, přesněji na plechovku, do které jsem kopal a snažil jsem se soustředit na to, abych cestou neusnul. Když jsem do plechovky kopl víc než před tím odletěla do strany a já tak už neměl do čeho kopat.

Zvednu pohled a povzdechnu si. Trochu se leknu, když spatřím proti sobě běžící postavu v černém oblečení. Uhnu na stranu, když to vypadá, že běžící nemíní uhnout a klidně by mě srazil. Bože stejný idiot, jako všichni ostatní.

Konečně dojdu ke schodům, které vedly z podchodu pryč a já tak byl znovu blíž k mému domovu. Jenže má nešikovnost se prostě musela projevit i teď, má noha špatně došlápl na rozbitý schod a mé tělo se začalo kácet k zemi. Silně jsem stisknul oči k sobě a z úst se mi vydral vyděšený výkřik. Už jsem čekal tvrdý pád o schody, ale nic nepřišlo. Jediné, co jsem ucítil byli silné paže, které se obmotaly okolo mého těla a zabránily tak mému pádu, který by měl určitě nějaké následky.

Po nějaké chvíli, když jsem si uvědomil, že se mi nic nestane, jsem pomalu otevřel oči a pohlédl na muže, který mě zachránil. A já v tu chvíli nevěděl jestli mám být rád nebo ne, že právě on zabránil mému pádu. Pane bože to ne!

Koukal jsem se do čokoládových očí, které si mě se zájmem prohlížely. Potetované ruce, které byly vidět díky krátkému rukávu trička mě držely silně natisklé na svalnaté hrudi a mentolový dech s nádechem cigaretového kouře se odrážel od mé tváře.

Samotný Liam Payne. Není snad nikdo v Londýně, kdo by neznal jeho jméno a nevěděl, jak vypadá. Každý rozumný člověk ho nikdy nechtěl potkat a právě on mě teď svírá ve svém náručí a kouká se na mě, jako bych byl jeho další oběť. Další člověk, kterého zabije.

"O-omlouvám se..." vykoktám roztřeseně a ani nevím, kde jsem na to sebral odvahu.

"V pohodě." ušklíbne se a mám pocit, jako by jeho stisk okolo mě zesílil "Jsi v pořádku?" zeptá se se zájmem a já šokovaně vytřeštím oči. Opravdu se mě člověk, jako on ptá jestli jsem v pořádku?! Vážně?! Vždyť mě stejně dřív nebo později zabije!

"A-ano..." vykoktám ze sebe a pokusím se opatrně dostat z jeho sevření tak, abych ho nějak nenaštval. Sakra Nialle, jak ses mohl dostat zase do takového průšvihu?!

"Musíš na sebe dávat větší pozor Maličký." znovu si mě na sebe natiskne, jako by nechtěl, aby mě pouštěl ze své náruče. Já si však nepřál nic jiného i přes to, že byl více než nádherný.