Criminal and nerd - Niam

42.

Niall

Už jsem se na to nemohl dál dívat.

Hned, jak Andrew zavolal klukům, co se stalo, tak pro mě přijeli a odvezli mě za Liamem. Byl jsem s nimi v obyváku a strávil jsem s nimi celé odpoledne. Dokonce pak na chvíli přišel i Andrew s Olim, ale ti pak odjeli a já tu s kluky zůstal znovu sám. Teprve až v devět večer jsme uslyšeli křik z ložnice. Kluci chtěli, abych se schoval v obyváku a nevylézal a sledoval Liamovu reakci. Není to tak, že bych nevěřil tomu, že to Liam nemyslel vážně a že za to nemohl, ale kluci chtěli, abych viděl, že toho opravdu lituje.

Když se, ale svalil na zem a slyšel jsem tiché vzlyky, nevydržel jsem to a vyšel ze svého úkrytu v obyváku. Byl jsem za ním takže mě neviděl. Potichu jsem k němu došel a dával pozor na střepy, které způsobila jeho naštvanost sama na sebe a sklonil jsem se nad něj zakrývajíc mu oči svými dlaněmi. Cuknul sebou, ale neprotestoval. Věděl, že jsem to já, ale i tak jsem v něm cítil nejistotu. Jemně jsem mu zaklonil hlavu a sklonil se k jeho rtům, které jsem následně políbil. Své dlaně jsem přesunul na jeho tváře a užíval si polibek, který mi oplácel.

Po nějaké době jsem se od něj na kousek odtáhl, ale nechal jsem dlaně na jeho tvářích. Podíval jsem se mu do jeho uslzených očí a usmál se na něj. Nikdy jsem si nemyslel, že uvidím Liama Payna brečet.

"Maličký..." vydechne rozechvěle, ale já mu položím prst na rty na znamení, aby mlčel.

"Všechno vím. Nezlobím se na tebe." znovu se k němu skloním a než stačí znovu něco říct, tak ho znovu políbím.

Neříkám, že tohle líbání bylo špatné. Naopak moc se mi líbila tahle poloha, ale byla pravda, že mě můj bok po chvíli začal bolet a proto jsem se od Liama odtáhnul. Pochopil a rychle vstal přitahujíc si mě do náručí.

"No nic, vidím, že už je tady všechno v pohodě takže my pojedeme." uslyším Harryho a on i Louis s tichým rozloučením opustí náš dům.

"Tak moc mě to mrzí..." vydechne mi zoufale do krku a já ho začnu hladit ve vlasech.

"To je v pořádku. Nevěděl si o sobě takže se prakticky nic nestalo." políbím ho na hruď na přitulím se k němu.

"Mohl jsi mi vykrvácet. Nebo tě někdo mohl zabít. Já tě mohl zabít." poslední větu zašeptal tak, že jsem jí skoro neslyšel.

"Ale nic z toho se nestalo." trochu se od něj odtáhnu a pohladím ho po tváři. Znovu chce něco říct, ale já ho přeruším "Prosím Liame chci, aby jsi na to zapomenul. Když budeme myslet na to špatné tak nebudeme mít nic dobré. Já se na tebe nezlobím, tak to prosím nech plavat." usměju se na něj a on po chvíli přikývne.

"Dobře." vydechne a políbí mě na čelo.

"Jen mi prosím slib, že už pít nebudeš a když toho na tebe bude moc tak půjdeš za mnou." podívám se mu s prosbou do očí a doufám, že to přijme.

"Slibuju." usměje se a já se k němu znovu přitulím.

"Jsi unavený?" zeptám se po nějaké době, co stojíme uprostřed chodby a jen se objímáme.

"Spal jsem třináct hodin takže ne, ale pokud ty ano tak půjdeme spát."

"Taky jsem prospal celý den, takže taky nejsem unavený."

Nakonec jsme se asi do dvou do rána dívali na televizi. Bylo mezi námi ticho a já doufal, že to zítra už bude v pořádku. Že to mezi námi pořád nebude dělat překážku. Nechtěl jsem, aby byl smutný z toho, co se stalo. No nechtěl jsem ani, aby se to opakovalo znovu. Věřím mu a miluju ho.