Criminal and nerd - Niam

96.

Právě jsem zveřejnila jednu ze svých starších knih tak se na ni mrkněte :)

Niall

Jak málo stačí k tomu, aby se člověk od základu změnil? Jak málo stačí, aby se z nevinného člověka stal chladnokrevný zabiják? Co vede vrahy k tomu, aby zabíjeli? Pomsta? Touha zviditelnit se? Nebo jen chuť po krvi? A kdo je vlastně vrah? Zvířata od pradávna zabíjeli své nepřátele a své kořisti, aby udrželi sebe i své mladé naživu. Člověk si také chrání své přirozené území už nějakou tu dobu. Když cítí nebezpečí, zaútočí. Je to přirozený instinkt, který nám radí, abychom chránili sami sebe.

Víte, co mě donutilo uvědomit si, že je svět opravdu špatné a chladnokrevné místo? Mohlo být tak kolem třetí hodiny odpoledne. Soudní proces, který jednal o uvěznění mého přítele, už trval několik hodin. Porota měla rozhodnout. Vinen či ne? To byla otázka, na kterou si museli odpovědět. Museli dobře promyslet zda mají v rukách dostatečné množství důkazů na to, aby dostali za mříže vraha, zloděje, násilníka, drogového dealere, pašeráka zboží, šéfa podsvětí, přítele, bratra a syna. Jen oni a soudce mohli rozhodnout o vině či nevině tohoto muže, který mohl za to, že se můj život otočil od sto osmdesát stupňů. Jedině on mohl za to všechno, co se v mém životě stalo, ať už to byly dobré či špatné věci. Vzpomínky na ně mi nahání husí kůži. Za všechno vždycky mohl on. Měl bych ho nenávidět. Měl bych chtít, aby ho zavřeli až by zčernal. Neměl bych ho chtít už nikdy vidět a být rád, že se ho zbavím. Že už mu nikdy nepohlédnu do tváře a budu moct usínat klidným spánkem. Jenže já nemohl. Nenáviděl jsem ho takovým způsobem za to, co mi všechno provedl, až jsem ho miloval k zbláznění. Nedokázal odčinit to, co mi provedl, ale mohl mě milovat. A miloval. I kdyby mi udělal toho mnohem víc, pokud by mě miloval, všechno bych mu odpustil. Musel jsem. Potřeboval mě stejně jako já potřeboval jeho. Mělo to tak být. Vím to. My dva se měli dát dohromady. Můj táta měl u něj pracovat a kvůli své práci taky umřít. Liam o mě měl vědět, už když jsem byl malý kluk a v ten den, kdy jsem byl po škole jsem se s ním měl potkat v tom podchodu. Musel jsem tamtudy jít a ano rozhodně to byla dobrá volba. Kdybych tenkrát šel jinou cestou mohlo to vše skončit úplně jinak. Mohl bych mít mámu, vystudovat v klidu střední školu a jít na vysokou. Ani jedno však už nechci. Nepotřebuju nic kromě jeho.

"Přítomní povstaňte a vyslechněte rozsudek." vydechl do ticha místnosti soudce ve svém černém hábitu, který právě přišel do této soudní síně společně s porotou, která se usadila do svých lavic. Celá místnost byla plná lidí. Ať už těch, kteří tu seděli i při jednání a našich výpovědí, tak všichni svědci tudíž my a dokonce i novináři, kterým se na rozsudek zpřístupnil vstup do síně. Liam stál před katedrou, za kterou seděl soudce s rozsudkem v ruce. Obyčejný bílý papír, který měl rozhodnout o jeho konci. Já a muži z gangu jsme pevně a rozhodně stáli vepředu v první lavici a čekali stejně jako Liam. Všichni jsme doufali, že to skončí dobře. Nemají tolik důkazů na to, aby ho mohli odsoudit. Nemůžou mu dát trest smrti, ani ho zavřít. Nemohou.

I když jsme se tvářili klidně, vevnitř jsme všichni bláznili. Báli jsme se jako malé děti o svého otce. Báli jsme se, jak tohle celé dopadne. Už jen chvilička a už všichni budeme vědět pravdu o tom, jak celá ta věc dopadla. "Z moci mě svěřené..." pokračoval soudce dost hlasitě, aby jeho hlas dolehl i do nejzadnější části velké místnosti. "Uděluji obžalovanému Liamu Paynovi trest sedmi let odnětí svobody. Porota rozhodla, že předložené důkazy usvědčují obžalovaného v plné míře a nemá možnost odvolání. Dále je také povinen vyplatit rodinám obětí jeden tisíc liber, jako odškodnění..." muž před námi všemi pokračoval ve své řeči, ale to už jsem nebyl schopný vnímat. V mé hlavě se stále opakovala jeho slova, co již vyslovil. Sedm let odnětí svobody. Sedm let...