Criminal and nerd - Niam

84.

Niall

Zoufalství. Nic jiného než čiré zoufalství. To bylo to jediné, co jsem teď byl schopen cítit. Sedím v celkem malé místnosti na nepohodlné židli a dívám se prázdným pohledem před sebe. Kde je Liam? Kam ho odvlekli? Který hajzl tohle udělal? Kdo by toho byl schopný? Nikdo netuší, o co tady jde. Nikdo z nich nic neví. Proč mě tady drží jako kdybych byl nějaký vězeň?! Proč to vlastně všechno dělají?

V černém skle, které se rozprostírá asi dva metry přede mnou, vidím svůj odraz. Nevidím však toho spokojeného a zamilovaného kluka, jakým jsem byl poslední dva, vlastně necelé tři měsíce. Vidím tam trosku. Maličké klučičí tělíčko, které sedí unaveně na židli a kouká sám do svých krví podlitých očí. Slzy už mi dávno přestaly stékat po tvářích. Někdy po jeho první návštěvě. Návštěvě toho grázla. Toho, co mi ho sebral. Ten, co mi chce zničit a zabít toho koho miluju. Chce ho zabít. Říkal to. A chce, abych mu přitom pomohl. Chce, abych byl svině a pomohl mu. Chce ze mě udělat zrůdu. Ale i kdyby se snažil sebe víc, tak já na jeho podmínky nikdy nepřistoupím. To ať si mě tu zavře klidně na zbytek života. Ať mě předhodí jeho perfektně vycvičeným psům, ať mě zastřelý, ať mě zabije. Ale já mu se zabitím mého bruneta nikdy nepomůžu. Radši sám zemřu než mít na rukách jeho krev.

Je vtipné jak moc jsme měli pravdu. Proč jsme neodjeli? Proč jsme si nesbalili všechny své věci a neodjeli daleko. Pryč odsud? Proč jsme to neudělali, když jsme tušili, že se to stane? Ten špatný pocit, to jak naše podvědomí tušilo, že je něco špatně...všechno to byla pravda. Děsivá pravda. Měli jsme si toho více všímat. Měli jsem to brát jako varování. Měli jsme to brát vážně a ne to přejít mávnutím ruky. Liam si myslel, že mě před vším uchrání, ale na sebe nemyslel tak jako vždy. Ale, co teď se mnou bude, když mi ho zabijí? Na to nepomyslel! Nepomyslel na to, že já ho potřebuju. Já to bez něj nezvládnu a pokud ho opravdu ztratím tak si prostřelím hlavu kulkou nebo se předávkuju prášky. Nedokážu bez něj žít. Miluju ho víc než sebe. Miluju ho víc než svůj vlastní život. V tom snu, který jsem měl před dlouho dobou, mi táta řekl, že Liam je ten pravý a že se ho mám držet. Měl pravdu. Liam je pro mě ten pravý. Miluju ho nade vše, i když je to bláhové. Ano je to špatný člověk, to uznávám, ale nic z toho, co udělal z něho nedělá zrůdu. Všichni ostatní jsou zrůdy, když jim je jedno, že já a i on trpíme. Všem se to naopak líbí. Jsou šťastní, že je Liam tady na pokraji smrti. A ještě mají tu drzost, že se jdou na něj podívat jak na nějaký exponát v muzeu...jako na zvíře.

Jak můžou být tak krutí? Nikdy jsem jim nic neudělal. Neznám je. A jestli Liam...tak to přece nemůžou řešit takhle? Přece tohle všechno nemůže být pravda.

Měli jsme se spolu tak krásně. S ním jsem konečně začal žít. To on mi ukázal, kdo přesně jsem. To on mě zachránil před vším zlým, to on byl ten, kdo se mě ujal, když jsem přišel o mámu. To on mě vždy bránil svým vlastním tělem. On mě naučil milovat. On mi ukázal lásku a dal mi celé své srdce a na oplátku chtěl to mé. A já mu ho bez ostychů dal.

Když si vzpomenu na všechno, co jsme spolu prožili

Tohle všechno a mnohem mnohem víc mi způsobuje úsměv na tváři i v tuto strašidelnou chvíli. I teď, kdy jde o všechno. Když jde o to jestli bude Liam žít nebo ne.

Kdybych měl spočítat kolikrát jsme si s Liamem řekli, že se milujeme tak bych se nedopočítal, kdybych měl spočítat kolikrát jsem byl kvůli němu zraněný, jak na duši, tak na těle, dopadlo by to stejně. Liam je má spása, můj strážný anděl a má láska, ale jednou bude taky má smrt a já jsem i přes to ochotný se do jeho láskyplné náruče vrhnout po hlavě a nekoukat na následky. Prostě s ním chci být. Nevím jestli se tohle zpraví. Neví jestli tuhle situaci zvládneme. Ale jedno vím jistě. Ať to dopadne jakkoliv vždycky už bude mé srdce jen a jen Liamovo.